Mise napříč klišé, parodií a gendery. Korejci na Netflixu útočí nebezpečně zábavným mišmašem

Vůbec ničemu nepřekáží, že film natočil debutující režisér Myung-hoon Lee, jehož jméno u nás neumíme vyslovit a navrch si ho nespojíme s žádným streamovacím hitem z hájů Hry na oliheň, Lovců z konce světa nebo Příšery ze starého Soulu. Jihokorejský elán ve svižných sto minutách bezpečně identifikujeme nejen z intonace a vzhledu postav, který má řada tuzemských diváků a divaček problémy rozlišovat. Mise napříč je v tomto ohledu na první pohled zvlášť tvrdým oříškem, jelikož své vyprávění zpočátku odvíjí také kolem záměny identit, a to v doslovné i významové rovině.

Zprvu poznáme titulní manželství, jež rozbíjí genderové stereotypy i za pomoci „jemného“ humoru. Muž po pokusu uzurpovat nějaké finance z peněženky spící manželky dává velmi okázale najevo, jak mu nevoní pobyt na toaletě po své lásce se zatuchlým zažíváním. Jeho drahé polovičce v práci přezdívají „Krokodýlice“ po predátorech s neobvykle vysokou mírou úspěšnosti během útoků. Své strategické i fyzické dovednosti předvede při úvodním předváděcím zásahu, který už v dalším průběhu nehraje žádnou roli. Protagonistku totiž zaměstná podezření z manželovy nevěry, s nímž přišli její všeteční poskokové. Ti manžela přistihli během rozhovoru s jinou ženou a jejich špatná interpretace přivede šéfku na stopu záletnictví, z něhož se nicméně vyklube ozvěna manželovy zamlčované minulosti a zatažení do zločinu kolem zmraženého fondu ministerstva obrany.

Dokud žena podezřívá svého neškodného manžela, „příliš chudého na nevěru“ z toho, že se opravdu intimně stýká s jinou ženou, film má vyloženě čtverácký charakter. Policistka netuší, že s pomocí nedávno rozvedeného (a tudíž odborně vybaveného) kolegy sice skutečně odkrývá manželův dvojí život, jenže život o poznání akčnější a zajímavější, než si kdy dokázala představit. Publikum to zjišťuje dřív než ona, neboť flashback dřívější špionážní mise ve Vladivostoku ukáže, proč manžel musel zpět do civilu a jaké výčitky po smrti parťáka zpracovává.

Zatajování pravých identit příběhu dominuje až do divokého rozuzlování kolem šedesáté minuty, kdy dojde k odhalení pravého záporáka a vše se srovná před akčním finále. Konceptem snímek trochu připomene loňský Plán pro rodinu, v němž Mark Wahlberg na Apple TV+ dobré dvě třetiny marně dumal, jak manželce a dětem sdělit, že ve skutečnosti je synem mezinárodně stíhaného zločince se zabijáckou minulostí. V tomto případě se „něžná polovička“ dopátrá nečekaného rodinného zvratu na vlastní pěst, přičemž krátce po splynutí veškerých zatajovaných informací film opět nápadněji přepne ke vztahové komedii. A to velice důmyslně během telefonního hovoru s nápomocným kolegou, jehož ale v kanceláři zrovna obklopuje záporáky povolaný sbor ministerstva. Muž tak musí hovořit v šifrách a vymyslí si hovor s exmanželkou, který si natvrdlé okolí znovu chybně vyloží a identifikuje ho opravdu jako vážnou součást osobního života, nikoli jako špionážní kamufláž.

Na špionážní a akční úrovni se přitom přitápí pod kotlem a jsme skoro v americké žánrovce osmdesátých let. Vysoko pramenící spiknutí cílí na astronomický lup a v útrobách tajné základny se nepřátelé útrpně vyslýchají v mučírnách. Naštěstí je tu duchapřítomný klaďas, jenž pronikne sebelepší defenzivou a na jistotu jde zvlášť tehdy, když konečně ví, komu může věřit. Akční scény nejsou moc oslnivé. Tedy až na honičku s cisternou vezoucí náklad ze septiku, kdy tvůrci přitlačí na ironický ráz ala Smrtonosná zbraň. Zvlášť rutinní je finální akce, i když v souladu s žánrovými konvencemi graduje k velmi osobní konfrontaci a nepřestává zásobovat alespoň dalšími převlekovými fígly.

Korejci na jednu stranu dovedou své filmy završovat méně schematicky – zvlášť tehdy, když se proti klišé skoro parodicky vymezují. Ale Mise napříč zdařile uniká té unylé hollywoodské schematičnosti, do niž se v závěru překlopil i jinak svěží Plán pro rodinu. Inscenace scén, hudební podkres či střihové přechody mají nápad a specifický výraz, přičemž představení sítě záporného syndikátu je i na menším prostoru dost osobité a s přesahem do potenciální série. Nechybí ani charakteristický symbol, který by vévodil pomyslnému merchi daného fikčního světa. Tohle Korejci zkrátka ovládají skvěle, i když jejich filosofie a kodexy přátelství či osobní a pracovní cti se prostě jeví velmi svérázně, vzhledem k žánru zase excentricky a nepůvodně.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů dostupných na Netflixu.