Recenze: Resident Evil Afterlife – smutná prohra všech zúčastněných

Nehodlám se příliš rozepisovat o ději Afterlife. V zásadě neexistuje a to málo nedává většinu času smysl. Vše začíná útokem na (pravděpodobně) hlavní laboratoř společnosti Umbrella. Říkám pravděpodobně proto, že důležitost onoho zařízení není ve filmu vysvětlena a jediným vodítkem je hromada lidí v pláštích, těžkooděnců a naklonovaných Alice. Ano, klička z finále trojky zůstala zachována, hraje se s ní však jen úvodních deset minut. Poté zůstane Milla jedna a nastává neuvěřitelně zdlouhavé hledání s náběhem na zbytečnost roku.

Mám k předchozím dílům poměrně kladný vztah.  Částečně proto, že jsem fanoušek konzolové předlohy, současně ale oceňuji to, jakým způsobem Anderson fenomén ve filmech rozvíjel. Po oldschoolové uzavřené jedničce, která nabídla i pár solidních napínavých momentů, režijně slabé, dějově však hrám nejvěrnější dvojce odehrávající se v ulicích zpustošeného města a nečekaně dynamické „Mad Max“ trojce veterána Russella Mulcahyho (Highlander) se Anderson vrátil zpátky k režijnímu kormidlu. Přiznám se, že jsem to naivně považoval za pozitivní krok.

Nehledě na nekrvavé AvP a vskutku tragického Žoldáka si s Andersonem celkem rozumím. Nic z jeho tvorby bych neoznačil za geniální, Mortal Kombat a Rallye smrti ale v rámci žánrových mantinelů fungují dobře a Horizont události je dokonce vynikající. Ve čtyřce "nemrtvé" série není však po sympatickém béčkaři ani stopa. Zůstal kluk od Žoldáka, který dostal hodně peněz a novou hračku a obojí mu přerostlo přes hlavu. Ve filmu nefunguje naprosto (ale naprosto) nic. Scénář postrádá jediný nápad, po úvodní akci nabízí hodinu nezáživných keců a RE universum filmové série nijak zajímavě nerozvíjí. Působí jako předlouhé intro pro finální ambiciózní záběr s helikoptérami.

Ještě horší je to s ale režií. Natáčelo se převážně před zeleným pozadím a Anderson si evidentně s omezenými možnostmi v rámci uzavřeného prostoru  neporadil. Akční scény jsou totiž opravdu špatně nasnímané, úhly kamer jsou často k smíchu a příliš nefunguje ani očividně digitální pozadí, které sice možná vypadá zajímavě, v zavedené sérii ale působí nepatřičně (a herci jsou do něho šroubování poměrně násilně). Co příliš tempu nepomáhá je i to, že 90% času je akce zpomalená. Sice díky tomu vynikne 3D (které, pravda, docela funguje), dynamika ovšem žádná. Scény postrádají gradaci a často i nějakou logiku při volbě zpomalených segmentů - viz tento moment, který dokonale odpovídá tomu, jak lacině vypadá celý film. A propo, hudba v klipu je skutečně z originálního soundtracku. Člověk jménem tomandandy (wtf?) nejspíš dostal zmatečné instrukce o tom, že se točí punková pouťová parodie.

Ani dámám už to nesluší tak, jak by se na žánr slušelo a všechny ostatní postavy jsou nedůležitou (a vrcholně necharismatickou) výplní. To bohužel platí i u jindy zaručeného sympaťáka Wentwortha Millera (seriál Útěk z vězení), jehož postava Chris Redfield má v rámci série zcela bez debat nejstupidnější nástup.

Zombie jsou mimochodem ve čtyřce cosi okrajového a nedůležitého a jejich veškerou úlohou je postupná redukce živých. Na lahůdky typu zmutované vrány, malé hladové školačky nebo sluha boží, který krmí svou zmutovanou sestru, tentokrát zapomeňte. Zombie se staly pouhou matnou kulisou.

Nemám nic proti béčkové zábavě, ale ono slovo zábava musí sehrát svou roli. Afterlife je ohromně blbě natočený i napsaný fetiš, který bohužel není natolik otřesný, aby byl alespoň nechtěně zábavný. Je jen pekelně nudný. Tak to dopadá, když dáte někomu drahou hračku a on kvůli ní zapomene na vše ostatní (otázkou je, jestli se stala Andersonovi osudnou „Nemesis“ 3D technologie, nebo nová manželka Milla, se kterou si kdysi užil „své“ i Luc Besson). Aftelife je  nejslabší díl, který (což je ze všeho nejsmutnější) nemá co nabídnout ani hardcore fandům série. 

Kdyby mi někdo s vážnou tváří tvrdil, že tohle natočil Uwe Boll, neměl bych důvod mu nevěřit.