Retro recenze: Román pro muže - Miroslav Donutil v roli chlapíka očekávajícího, že se před ním všichni budou plazit po kolenou

Řekněme si to rovnou: Kdyby scénář, podle kterého nakonec vznikl film Román pro muže, napsal kdokoliv jiný v této republice, s pravděpodobností hraničící s jistotou by se nikdy nerealizoval! Natolik nemastný, neslaný, roztěkaný a plochý, tudíž špatný je. Protože je ale pod ním podepsán Michal Viewegh, spisovatel, jehož jméno se stalo v posledních dvaceti letech pro čtenáře (a dnes už i diváky) tak trochu legendou, snímek vznikl. Evidentně snadno, se zajímavým hereckým obsazením, víc než dobrým produkčním zázemím a mohutnou reklamní kampaní v zádech. V kinech tedy určitě nezapadne.

A teď ještě jednou a poněkud podrobněji. Román pro muže je film, o kterém nelze říct, že je úplně špatný, ale také o něm nelze tvrdit, že je opravdu dobrý. Největší rozpor panuje mezi formou a obsahem.

Viewegh tak trochu netuší, o čem a proč vlastně vypráví. Zmítá se od jednoho příběhu k druhému, od žánru k žánru, nesoustředěn na celek.

Nejdřív nám představí samolibého soudce Cyrila (Miroslav Donutil), který díky korupci a stykům se "správnými" lidmi stoupá po kariérním žebříčku stále výš a výš, a jeho poněkud utrápenou sestru Anetu (Vanda Hybnerová), která pracuje v televizi jako investigativní novinářka. Divák by od dalšího děje logicky čekal společensko-politickou kritiku, ostrý střet a následnou morální katarzi. Nic z toho se nestane.

Viewegh ve vyprávění totiž uhne k třetímu ze sourozenců Brunovi (Miroslav Vladyka), obyčejnému taťkovi od obyčejné rodiny, co docela obyčejně umírá na nějakou docela obyčejně nevyléčitelnou nemoc a doma se docela obyčejně ukájí u erotického chatu s docela obyčejnou profesionálkou Tali (Tatiana Pauhofová). Brunova dcera o tom ví, Brunova manželka nejspíš taky, ale nikdo to nijak neřeší.

Cyril, Aneta, Bruno a Tali si tak jednoho krásného dne mohou sednout do Cyrilova luxusního vozu a vyrazit do luxusního hotelu v Tatrách (nejdřív tam jedou, dlouho, dlouho jedou), aby si tam opravdu užívali - slunce, lyžování, bazénu, vířivky, jídla, pití... Děj proto musí z dalekých Čech tak trochu zachraňovat a strkat kupředu Talin žárlivý přítel René (Jan Budař) a jeho prostoduchý kamarád Šimi (Filip Čapka), jinak fotbalista prvoligové Sparty.

Žánrově snímek začíná jako satira či moralita, posléze zavání dramatem, chvíli to vypadá na netradiční romanci, pak se nečekaně zvrtne v coenovsky černou (a překvapivě dobrou!) komedii a konec se rozplizne do ztracena.

Pokud Viewegh ve svém scénáři tak trochu rozmělňuje nic v naději, že divák za tím vždycky něco najde, režisér Tomáš Bařina to dokáže prodávat se vší elegancí. Už na svém debutu Bobule (2Bobule režíroval někdo jiný) prokázal talent - stejně dobře si rozuměl se snímáním akce jako s poetickou chvilkou, což je v našich končinách vzácný jev sám o sobě, natož v kombinaci.

Román pro muže Bařinu představuje už jako filmaře zbaveného nervozity začátečníka, která byla z Bobulí přece jen občas cítit. Spolu s kameramanem Tomášem Syslem (O život, Lištičky) představují sehraný tandem, který dokáže film pevně držet v rukou. I když se na plátně celkem nic neděje, nenudí. Obrazně řečeno je z nich doslova cítit odhodlání netočit nudnou televizní inscenaci ale velký biograf. Znají taje filmové řeči, užívají si kouzlo neotřelého detailu a třeba početný product placement servírují divákům s nenuceností tvůrců bondovek...

Jen jednu zásadní chybu Tomáš Bařina udělal. Buď špatně obsadil nebo špatně vedl Miroslava Vladyku. Ten totiž Bruna nestaví jako člověka jdoucího vstříc smrti, ale jako retardovaného prosťáčka, který moc netuší, co se s ním a okolo něho děje. Čímž se plavmo dostáváme k hereckým výkonům...

Spojitost mezi pět let starým Renčovým filmem Román pro ženy a Bařinovou novinkou Román pro muže není veškerá žádná. Vlastně jen ta, že Miroslav Donutil, který v Renčově filmu hrál malou roličku, tehdy tak dlouho vandroval do Michala Viewegha, aby napsal pokračování s ním v hlavní roli, až mu tento vyhověl.

Postava egoistického cynika Cyrila má pro Donutila představovat návrat na filmové výsluní, protože naposledy se před kamerou ve velké roli objevil před pěti lety (nepovedená postmodernistická orgie Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště), přičemž poslední filmový úspěch slavil dokonce už před dlouhými sedmi lety (Nuda v Brně, Želary).

V poloze bezohledného samolibého chlapíka, který očekává, že se před ním všichni budou plazit po kolenou, Donutil funguje přesvědčivě. Horší je to ovšem ve chvílích, kdy by měl ze hry na spokojenost a bohatství vypadnout a divákovi se prezentovat v citlivější a intimnější chvilce slabosti. Tam to zavání nepřesvědčivou manýrou a šarží.

Lehce zmateným se jeví být výkon Vandy Hybnerové (Kanárek, Taková normální rodinka) v roli ženy, kterou muži jen využívají. Jako by jí chyběl pevný bod, o který by se mohla opřít a spíš jen intuitivně naplňovala svoji představu o investigativní žurnalistce se slabou vůlí.

Očividnou slabinou filmu je ovšem Miroslav Vladyka v roli umírajícího Bruna. Těžko říct, kdo za to může (herec, režisér, scenárista, nebo snad všichni dohromady?), že Bruno je rodným bratrem prostoduchého Káji z Hřebejkovy komedie U mě dobrý. A že už ani tam to nebylo dobrý! Místo nějakého intenzivního vnitřního prožitku, strachu, smíření či jiných adekvátních pocitů sledujeme nejčastěji jen poulení očí člověka, o kterém nevíme, jestli chce, abychom se mu smáli nebo ho litovali. Smutné, ale úplně jiným způsobem, než tvůrci zamýšleli.

Mnohem přesvědčivěji uchopila postavu erosenky Tali Tatiana Pauhofová (Čert ví proč, Kousek nebe, Jánošík. Pravdivá historie), která z ní udělala osůbku první signální soustavy, jejímž cílem není nic jiného, než se mít dobře. Jednoduché, ale funkční.

Tradičně výborný je Jan Budař (všechny čtyři nominace na Českého lva dokázal proměnit ve vítězství!!!), který si dokáže každou svou roli opečovat do nejmenšího detailu. Ještě výš bych ale tentokrát hodnotil Filipa Čapku (Mamas & Papas, Kuky se vrací), jehož fotbalista možná není nejchytřejší, ale má v sobě ještě nějaký smysl pro kamarádství, nezištnou pomoc a vůbec základní hodnoty mravní. A když se to v něm všechno navzájem začne prát, je z toho v Čapkově podání nezapomenutelná postava - s komickým vnitřním zmatkem, pomádovou fasádou a poetickou nadstavbou. Bravo!

Dohlédnuto do konce, možná ta úvaha vzít netypické hrdiny a vystavit je docela obyčejným trápením, zmatkům a prozřením nebyla špatná. Jen se jaksi nepovedlo ji realizovat. Celistvost knihy se ve filmu rozpadla do fragmentů, které nedrží pohromadě, postavy působí buď prvoplánově (Cyril) nebo zmateně (Aneta, Bruno), v každém případě neživotně a nepřesvědčivě.

Je jen zásluhou šikovného režiséra, velkorysého producenta a atraktivních prostředí, že většinu z toho se daří před divákem úspěšně zametat pod koberec. Po řadě televizních inscenací, jež se omylem zatoulaly do kin, se Román pro muže aspoň tváří jako produkt světové kvality, takže v rámci všeobecných škrtů divák tuhle opulentní dietku nejspíš ochotně spolkne.

Hodnocení: 55 %

Všechny recenze najdete ZDE