Recenze: Princ z Persie - Písky času

Výhoda / nevýhoda adaptací her typu Princ z Persie je v tom, že jejich počítačová předloha je triviální. Nejsme v nějakém žánru s promyšlenou mytologií, ale ve světě jednoduché efektivity. Což se může jevit jako dobrý podklad pro letní vypalovačku plnou akčních scén, ve které si mohou tvůrci dovolit prakticky cokoli. Jak už ale mnohokrát Hollywood ukázal, volné ruce dělají filmařům spíše medvědí službu. Neschopnost přijít s něčím silnějším (či osobitějším) se stalo společné téměř všem herním adaptacím (více v našem speciálu) a je to případ i Prince z Persie, u něhož to díky profesionálnímu dohledu mrzí o to víc.

Základ přitom není úplně blbý (myšleno: ano, viděli jsme to již mnohokrát jinde, ale dá se s tím pracovat). Dnes již sympatický plnokrevník Dastan (Jake Gyllenhaal) měl kdysi štěstí v neštěstí. Byl z něho sice sirotek, ale ujal se ho král Šaraman, díky čemuž se stal téměř součástí vznešeného rodu. Přirozeně z toho nepramenil nárok na trůn, vše ostatní ale mohl Dastan využívat. Někomu se evidentně podobná protekce přestala líbit a tak je král zabit a stopy ukazují k Dastanovi. Opět má Dastan štěstí v neštěstí – sice se vydává na útěk, k ruce má ale krásnou Taminu (Gemma Arterton) a šanci zachránit svět.

Porovnáme-li základ Prince z Persie se žánrovými souputníky Mortal Kombat (boj, boj, líbíš se mi, boj, boj, zrůda s rukama, boj, boj), či Doom (useknutá ruka, střelba, pochod, střelba, BFG, konec), vychází nám z toho nováček celkem dobře. Problém je v tom, že i přes solidní základnu si scenáristé zřejmě dali za cíl vymýšlet co největší hovadiny - snímek většinu času nedává smysl, postavy se chovají nelogicky, jednou na něco reagují přehnaně, podruhé laxně a to bez nějaké vnitřní logiky. Najít klíč k celé té podivné šarádě není možné. Scenáristé jsou sadističtí hráči, kteří své figurky po šachovnici netahají podle určitého mustru, ale dle své vlastní zlovůle, jak se jim to zrovna hodí.

Pravda, ani ten největší optimista nepočítal s tím, že by se filmový Princ z Persie mohl stát oscarovým kandidátem na nejlepší scénář. Problém je v tom, že když nefunguje nic, začnete si všímat i blbostí. A v Princovi toho funguje zatraceně málo. Prakticky jediným bezchybným prvkem je obsazení ústřední dvojice. Gyllenhaal je patřičně vysportovaný a charismatický, Arterton zase osudově krásná. Těm dvěma to skutečně šlape a jejich vzájemná chemie patři k tomu nejlepšímu.

Film bohužel nefunguje ani v rovině non-brain zábavy. První chyba, minimum humoru. Pokud Bruckheimer myslel ona prohlášení o písečných P irátech z Karibiku vážně, měl si uvědomit, že jedním z největších trumfů prvních dvou dílů (trojka na to rezignovala a hned to bylo na ohlasech znát) byl humor, téměř až sebeparodický. Princ z Persie obsahuje humoru minimum a ještě je z těch pár čudel máloco opravdu vtipné (přestože se Alfred Molina coby podnikavý pouštní šejk upřímně snaží). Druhá chyba, špatná akce. V poslední době stále populárnější frenetický styl snímání režisér Mike Newell (Harry Potter a ohnivý pohár) naprosto nepochopil. Většina akčních scén je vyloženě nepřehledná a díky tomu zaujme jen málokterá dravější pasáž (nejvděčnější je oku lahodící, stále ještě neokoukaný parkour). A i kdyby ta akce byla natočená dobře, stejně je jí v celém filmu poměrně málo.

Většinu času jsem si při sledování Prince z Persie vybavoval „písečně“ i žánrově spřízněnou Saharu s Matthew McConaugheym v hlavní roli. Podobně matný výsledek, který by hrozně moc chtěl být akčně-komediálním dobrodružstvím po vzoru Indiana Jonese/Mumie, ani jednu klíčovou šablonu se však nedaří naplnit. Výsledkem je utahaná nuda, která většinu času fascinuje akorát tím, kolik peněz se dá prošustrovat na něco, kde to vůbec není vidět.

P.S. Za výsledných smířlivých 50% vděčí snímek pouze a jenom ústřednímu tandemu, kterému to zkrátka šlape a většinu času je radost oba herce pozorovat (především ve vzájemné interakci). Bez nich by to bylo maximálně na 30%. A Gemmu Arterton chci domů!

Více informací naleznete na kartě filmu.