Recenze: 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (dokument)

Že se konečně našel někdo, kdo vzal kameru a natočil výpovědi všech dosud žijících hvězd a hvězdiček tzv. nové vlny, tuzemského filmového zázraku 60. let, je třeba kvitovat s velkým povděkem. Jednou provždy tak zůstanou zachována unikátní svědectví o unikátní době, což plně doceníme asi až po letech. Režiséři, scenáristé, kameramani, dramaturgové, herci, kostýmní výtvarníci...  Ti všichni hodiny a hodiny mluví o sobě, svých filmech, kolezích, politických tlacích i obyčejných náhodách.

Prvním výstupem tohoto mnohaletého a kromobyčejně chvályhodného počinu producenta Čestmíra Kopeckého byl cyklus Zlatá šedesátá, šestadvacet portrétů předních tvůrců oněch let, který loni odvysílala Česká televize. Projekt ovšem trpěl řadou neduhů:

1) ne každý je dobrý vypravěč, ne každý má cit pro vystihnutí charakteristického detailu, ne každý má dobrou paměť, takže na někoho byla hodina zoufale málo (například Miloš Forman), na někoho zoufale moc (třeba Albert Marenčin)

2) zpovídaní nebyli vystaveni žádné konfrontaci, na jednu stranu jsme si tak mohli udělat názor na jejich vnímání světa a systém uvažování, na straně druhé jsme museli poslouchat názory a domněnky, které by jiní snadno a rychle vyvrátili

3) většina vyprávění byla drasticky ukončena krátce po srpnu 1968, přičemž další životní i profesní osudy daného tvůrce odbyl jen stručný titulek,

Žádným z těchto neduhů dvoudílný dokument 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna, který právě přichází do kin (první díl vám promítnou, druhý si domů odnesete na DVD), netrpí. Za to ale trpí jinými.

Scenárista Jan Lukeš a režisér Martin Šulík (Všetko čo mám rád, Záhrada, Sluneční stát) totiž zvolili jen jinou formu katalogizace. Profily tvůrců nahradili profily nejvýraznějších filmů systémem od každého režiséra či režisérského tandemu po jednom kousku. Čistě matematicky tak vychází na představení každého filmu a jeho režiséra osm minut. A za osm minut není při nejlepší vůli možné stihnout nic víc než "jen" zopakovat základní, notoricky známá fakta a přidat jednu dvě perličky jako bonus. Navíc fakta, která se říct stihnou, nutně podléhají zjednodušování. Někdy velmi neblahému.

Třeba když se řekne, že scenárista Jan Procházka byl kandidátem předsednictva ústředního výboru komunistické strany a osobním přítelem prezidenta Antonína Novotného, vyzní to vzhledem k době poněkud protekčně až kariéristicky. Přitom se za touto holou větou skrývá jednak barvitá historka o jedné obrovské náhodě a neuvěřitelné záměně jmen a jednak realita byla ve výsledku přesně opačná, protože Procházka u Novotného nebojoval ani tak za své filmy jako spíš za snímky svých kolegů - Němcovy Démanty noci, Chytilové Sedmikrásky atd. Prostě ke každé větě hlavní existuje věta vedlejší, někdy i mnohem barvitější, ale holt na ní není dost místa.

Představit novou vlnu bez zjednodušujících výseků, pěkně ve všech kulturních, společenských i politických souvislostech ostatně byla původní Šulíkova ambice, s níž do projektu šel a kterou by rád naplnil ve třetí fázi Zlatých šedesátých. Tou by měl být čtrnáctidílný televizní seriál mapující historii české kinematografie od znárodnění v roce 1945 do nějakého roku 1972.

Ani v něm zřejmě nevymizí bezpočet mluvících hlav, protože prostě na tomto základu celý projekt stojí, ale výsledek by mohl mít přece jen rafinovanější a osobitější podobu než jen systém úhledně polepených krabic od bot. První společný Lukešův a Šulíkův počin - skvostný Klíč k určování trpaslíků podle deníků Pavla Juráčka - nechť je jim příkladem a vzorem.

P.S. Za jedno ale přece jen obrovský dík. Ve filmu naplno a celkem nezpochybnitelně zazní, co řada Čechů nerada slyší, a sice, že jestli někdo odstartoval novou vlnu, tak to nebyl ani Forman, ani Chytilová, ale Štefan Uher a jeho atmosfericky i obrazově strhující Slnko v sieti.

Více informací naleznete na kartě filmu.