Recenze: Oko nad Prahou (dokument)

Jeden z nejočekávanějších dokumentů roku trpí přinejmenším dvěma velkými handicapy. Předně - všechny pointy tohoto příběhu, jakkoliv jedinečné, protože vymyšlené životem a nikoliv scenáristou, jsou notoricky známé. Architekt Jan Kaplický sice vyhrál se svým projektem velkou mezinárodní soutěž na novou budovu Národní knihovny, jenže úvodní nadšení se po kritice prezidenta Václava Klause změnilo v nekonečnou kalvárii vzájemného obviňování a destrukce, takže žádná chobotnice ani blob se na Letné nakonec nestavěly. Podobně špatně dopadl i Kaplického vztah se ženou o jedenačtyřicet mladší. V den, kdy se jim narodila dcera Johanka, zemřel, přičemž dojemnou tečku za tklivou story obstaral dramatik a bývalý prezident Václav Havel dopisem adresovaným dvanáctileté Johance.

Dalším handicapem snímku je fakt, že režisérka (její bratr kdysi s Kaplickou chodil) i jedna z producentek filmu (vdova Kaplická) stojí rezolutně na straně zastánců nerealizované stavy a to způsobem žensky emotivním než jakýmkoliv jiným (a navíc se tím nijak netají). Václav Havel je tak zabírán na romantické procházce se psem v Letenským sadech, zatímco Milan Knížák v neuctivém podhledu, který má zdůraznit, že ze všeho nejvíc je to otylé prasátko.

Přesto všechno Oko nad Prahou za vidění stojí! Olga Špátová se po všeshrnujícím (a hodně vyprázdněném), typicky narozeninovém televizním dokumentu Fenomén Gott (2009) tentokrát představuje v přece jen lepším světle. Oko nad Prahou je stejně tak smutným obrazem současné české společnosti a politiky zejména jako emotivním portrétem muže, který nikdy neztratil touhu, nadšení a naivitu kluka. Navíc pro svou zaujatost a lehkou manipulativnost režisérka nakonec nachází částečné ospravedlnění v klíčové scéně filmu, v níž primátor Pavel Bém zbaběle kličkuje slovy a uhýbá očima, zatímco Jan Kaplický na něj jen mlčky a nevěřícně hledí. 

Více informací naleznete na kartě filmu.