Recenze: Mamas & Papas

Pohlavní styk nepředstavuje ve filmech už dlouho žádné tabu, což není nic, čemu by bylo třeba se divit, neboť bez reprodukce bychom vyhynuli a bez sexuální radosti bychom výrazně ochudili své bytí. Některým tvůrcům stačí sex na pláně jen naznačit, jiní se vyžívají v nahotě, ostatní volí cestu poetizovaného umění. V málokterém filmu je ale sex skutečně takový, jak ho znáte vy nebo já. Neidealizovaný, upocený, důsledně tělesný, někdy spontánní a radostný, jindy také ale poněkud nucený a křečovitý. Jedním z mála režisérů, který před realistickým ztvárňováním lidské intimity neuhýbá, je režisérka Alice Nellis. Vzpomeňte třeba na scénu z jejího Výletu, kdy On po společném vyvrcholení podává Jí ručník, aby se od Toho mohla utřít.

Snímek Mamas & Papas jde ještě dál. Leze do ložnic, kuchyní, koupelen a záchodů čtyř domácností, které se tak či onak potýkají s nástrahami raného rodičovství, a doslova slídí po všem nejintimnějším, co si před okolním světem ještě dokážeme chránit. Čtyři ženy a tři muži ve všech významech toho slova obnažují sami sebe, aby scenáristce a režisérce v jedné osobě pomohli vyprávět čtyři příběhy plné naděje, bolesti, zklamání, nových začátků a nových propadů. Někdo mít děti nemůže, jiný dítě nechce, další má na svoje finanční poměry potomků až moc a jiný o dítě za tragických okolností přichází. Všichni jsou drceni tíhou vlastní situace, zahledění do sebe, trpní, jen ve vzácných chvilkách konfrontovaní s trapností a kouzlem nechtěného. Pohoda a náznak štěstí se ve filmu objevují jen jako jemný závan větru uprostřed letního parna.

Snímek vznikal naprosto unikátním způsobem. Nikdo z herců ani kameramanů neznal scénář! Všichni souhlasili s účastí na tomto projektu jen na základě bezmezné důvěry v Alici Nellis (Ene bene, Výlet, Tajnosti, řada divadelních inscenací). Jenže on vlastně ani žádný scénář v podobě, jak ho běžně známe, neexistoval. Padesátistránkový text sice velmi jasně a pečlivě popisoval jednotlivé příběhy a celkovou strukturu filmu, ale nebyla v něm jediná věta dialogu. Veškeré promluvy, které ve filmu zazní, jsou dílem herců, projevem jejich vlastních životních zkušeností, schopnosti improvizace a momentální nálady.

Herečka Martha Issová popisuje metodu natáčení takto: „V domluvenou hodinu jsme se sešli na domluveném místě, my herci jsme se nalíčili a převlíkli a pak nás Alice postupně brala každého stranou a dostali jsme instrukce ke scéně, která se měla točit. Ovšem často se dělo, že každý dostal instrukce záměrně jiné.“ Dopředu prostě nebylo připraveného nic. „To, co se dozvídám v telefonu, jsem se opravdu dozvěděla až v tu chvíli,“ potvrdila Zuzana Bydžovská na tiskové konferenci.

„Nutno přiznat, že tato metoda je zdlouhavá a vyžaduje velké pochopení a podporu od celého štábu i herců,“ přiznává obtížnost a nejednu komplikaci spojenou s tímto způsobem filmování Nellis. „Musí se točit chronologicky, což je produkčně nezvyklé a finančně náročné, kameramani si nemohou připravit záběry, protože nevědí, co jim herci před objektivem provedou, a vzhledem k tomu, že se používají dvě kamery, je materiálu dvakrát tolik, takže na střižnu je potřeba si vyhradit výrazně víc času.“

Cílem celého dobrodružství bylo docílit „dialogů a reakcí, které vznikají reálně ze situací a mnohem víc připomínají život v tom, jak je v něm člověk zoufale neobratný a jak těžké je komunikovat jeden s druhým.“

Kýženého výsledku ovšem dosaženo nebylo. Málokterý herec totiž dokáže autenticky improvizovat a jen psychicky narušení jedinci jsou schopni totálního výprodeje svého já. Mamas & Papas tak uvízlo v pasti dobrých úmyslů, které se nepodařilo naplnit. Herec se dozvídá nějakou novinku, na kterou by měl reagovat, ovšem chvíli trvá, než informaci zpracuje, v souvislostech své filmové postavy nějak vyhodnotí a divákovi zprostředkuje, což filmu ubližuje hned třikrát: reakce nejsou ani autentické, ani pregnantní a film se jen (dál a dál) neúnosně natahuje. Jakmile se objeví náznak zkratky, úkrok od popisného dokumentu k hravosti hraného filmu, snímek doslova pookřeje. Tento stav, bohužel, ale nikdy netrvá dlouho, rychle se vracejí významné pohledy do dálky, zadumaná vlnobití vrásek na čele, nedořečená půlslova hrdinů, kteří vlastně nevědí, co chtějí říct.

Handicapem filmu je i jeho monotónnost. Čtyři příběhy jsou prostě na jeden film moc. První koresponduje s druhým, třetí se čtvrtým. Budiž, jenže… Kdyby vypadly třetí se čtvrtým, nestalo by se vůbec nic, protože se přece jen pohybují na banálním půdorysu bez nějakého výraznějšího prokreslení či nečekaného oživení. Do ztracena vyznívá i epizoda s potratem.

Pilířem příběhu tak zůstává story Filipa (Filip Čapka) a Zuzany Dolanských (Zuzana Čapková). Manželé Čapkovi jsou tu tak trochu v roli zvířátek National Geographic, které kamera dlouhé hodiny sleduje při hnízdění a nám je pak dopřán sestřih toho nejzajímavějšího.

Právě v jejich případě se režisérčiny představy naplnily nejvíc. Dokáže mezi nimi být něco silného a nevyřčeného i ve chvílích, kdy se (zdánlivě) nic neděje, třeba ve scéně, kdy ona leží zabalená v dece na gauči a on si je tak neúčelně hraje s kolem. Oproti ostatním ale mají Čapkovi tu výhodu, že se mohou těšit přece jen největší opoře v ději, čímž se obloukem vracíme na začátek.

Téma, které si Alice Nellis tentokrát zvolila, je snad nejsilnější ze všech, které na plátno dosud přivedla. Chvályhodná je i její snaha a odvaha dělat věci jinak, než je běžné, přesto své předchozí tituly překonat nedokázala.

Snad proto, že stála příběhu díky osobním zkušenostem tak blízko a neměla potřebný odstup. Na rozdíl od přiblblých seriálů sice nesází na atraktivní slupku a důsledně se pídí po jeho trýznivém obsahu, nedokázala ale vyhmátnout podstatu problému. Volí sice rafinované překrývání časových rovin (podobně jako finále Zoufalců), ale nedokázala se (stejně jako Vladimír Michálek ve filmu O rodičích a dětech) dostat až na samotnou dřeň tématu. Krouží okolo něj v soustředných kruzích, nabízí nejednu silnou scénu, ale prolomit poslední krustu nedokáže. Bohužel. 

Více informací naleznete na kartě filmu.