Recenze: Na vlky železa (TV film)

"Televizní film? To je reportáž z první linie dění ve společnosti," řekl kdysi slavný britský režisér Ken Loach a moc dobře věděl, o čem mluví, protože se téměř pětadvacet let velmi intenzivně televizní produkci věnoval a skrze ní se nakonec dokázal prosadit i v kinech. Televizní tvorba má oproti filmové několik podstatných výhod - není tak finančně náročná, je realizačně snazší a tudíž i rychlejší a v reagování na společenské problémy pružnější.

Tuzemské televize si ovšem v posledních letech zvykly diváky od aktuálních problémů spíš odvádět, než ho otravovat nějakým nastavováním zrcadla. Stačí vzpomenout na nekonečné telenovely typu Ordinace v růžové zahradě, v níž už na gynekologii začínají chodit i muži, protože všechny ostatní možnosti roczhodů a schodů už byly několikanásobně vyčerpány, nebo na laskavě staromilské Četnické humoresky, které se nám snažily namluvit, že kdysi dávno byla hranice mezi dobrem a zlem jasná a špatnost obecně v hluboké defenzivě.

Jedním z mála tvůrců, který se nebál zajímat o bolavá místa naší současnosti, byl režisér Petr Slavík, který v rámci volného cyklu České televize Oběti přibližoval spolu se scenáristou Miroslavem Sovjákem divákům soukromá dramata lidí, jichž se nějakým způsobem dotkla kriminální činnost. Učitelka Iva Janžurová byla přepadená (Přepadení), exkluzivní Kateřina Brožová znásilněná (Znásilnění), Ivana Chýlková trpěla domácím násilím (Hadí tanec), Jaromír Hanzlík doplatil na to, že se odvážil svědčit v případu pouliční loupeže (Svědek) atd. atd. Do této linie ostatně lze při troše dobré vůle přiřadit i snímek Tatínkova holčička z cyklu televize Nova Soukromé pasti, který se odvážil dotknout velmi citlivého problému zneužívání dětí a za nějž Slavík loni získal výroční televizní cenu Elsa.

Snímek Na vlky železa je ve Slavíkově tvorbě průlomový tím, že se vůbec poprvé snaží zachytit širší obraz současnosti - nejen fungování jedné nemocnice a jednoho malého města ale celou společnost:

Primář gynekologicko-porodnického oddělení Karel Mádr (Miroslav Etzler) spolu s kolegy připravují vlastní privatizační projekt na nemocnici, v níž pracují. Mádrova erudovanost a popularita je ovšem trnem v oku konkureční partičce, která se rozhodně "zapracovat" na mediálním obrazu pana primáře. Nejdřív ho sestřička z nemocnice obviní ze znásilnění, pak ho surově opijí a udělají z něj nezodpovědného a nebezpečného alkoholika... Jenže tam, kde by se každý "normální" člověk stáhl a šel bezskrupulózním mafiánům z cesty, tam se Mádr začíná s nečekanou vervou brát za spravedlnost a čest své i svojí rodiny. Marně se ho manželka (Vanda Hybnerová) snaží zastavit, Karel chce starostovi Zrůbeckému (Andrej Hryc), lékárníkovi Korcovi (Michal Pavlata), řediteli nemocnice Mlčcochovi (Tomáš Hanák) i jejich podržtašce Mikešovi (Lukáš Vaculík) dokázat, že zdaleka nejsou tak všemocní, jak si myslí. Zapomíná při tom ovšem na to, že kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Karel Mádr zkrátka přejímá praktiky mafiánského boje, tudíž ztrácí nejdřív rodinu a nakonec i sám sebe.

Největším problémem filmu je, že je postaven na velmi vratkém základě. Předloha Zdeňka Třešňáka nepatří zrovna ke skvostům české literatury a byť s ní scenárista Miroslav Sovják zacházel v mnoha ohledem velmi volně, všechny její neduhy se mu zakrýt nepodařilo. Předně - příběh trpí celou řadou šťastných náhod, které tvůrcům vůbec dovolují děj posouvat dál. Kdyby nebylo vydíratelných milenek (kvůli drogám, sic!), šťastně odposlechnutých oslovení "pane lékárníku" či za postelí zapomenutých mobilů, Mádr by nikdy neměl šanci beztvarému a bezejmennénu nepříteli čelit.

Handicapem příběhu je paradoxně i jeho šíře. Tvůrci nemají šanci se věnovat nikomu z hrdinů detailně, proto jsou všichni spíš jen tak načrtnuti. Nejvíc to vadí u hlavního hrdiny, který je koncipován spíš jako mladičký kovboj s horkou hlavou než táta od rodiny. Jeho zakotvení v rodině i městě (narozdíl od nemocnice) působí poněkud mělce. Manželka ho záhy opouští, bez výraznější snahy o pomoc či náznaku boje, pokud nebudeme brát v potaz monotónní typ jedné, stále stejné výčitky. Dcera je se svými třemi pubertálními výlevy odsunuta na samý okraj, takže kdyby neexistovala, pro vyprávění by to nepředstavovalo vůbec žádnou ztrátu. Společenský tlak je u idolu všech kosteleckých maminek trestuhodně omezen jen na titulky místního tisku a jednu uštěpačnou kolegyni manželky atd. atd. 

Další neduhem, tentokrát spíš technickým, je neskutečné množství příjezdů a odjezdů aut. To, co se zdá zprvu dynamickým obrazovým prvkem, se posléze ukazuje otravým stereotypem.

Naopak ohromným plusem filmu je jeho velmi zručné režijní vedení, herecké výkony (zejména Miroslava Etzlera, Michala Pavlaty a Veroniky Gajerové), výborně vybraná místa natáčení, atmosferická kamera Martina Čecha, která dovede velmi umným způsobem pracovat zejména s měkkým bočním světlem, a hudba Michala Pavlíčka, jehož ústřední maloměstský valčík víc než okatě odkazuje k oscarovému Obchodu na korze. Právě Slavíkova zkušenost dává snímku tempo a místy velmi slušné napětí a emoce.

První díl postavený na půdorysu jedné nevěry působí sevřeněji a naléhavěji než díl druhý, v němž už vybuchují auta a policisté se střílejí do zátylku. Ani jeden z nich ovšem nemá šanci v divákovi vyvolat tak silnou fyzickou nevolnost jako kdysi Přepadení, z jednoho ale opravdu mrazí - z příslušnosti policistů k mafii a z neochoty jejich nadřízených se tím nějak zabývat, protože - kdo by stál o problémy.

Více informací naleznete na kartě filmu.