Stranger Things jako duchařský horor? Neviditelné zlo je až zábavně pitomý patvar

Jessica je vedle nepříliš oblíbené macechy také nadanou malířkou a autorkou dětských příběhů s bujarou představivostí. V tom se podobá zvídavé Alice, která se jí na rozdíl od tvrdohlavé puberťačky Taylor (Taegen Burns) otevírá. Jenže ve starém domě po otci Jessicy, jenž skončil upoutaný na lůžko jako slabomyslný a jeho dcera si nepamatuje proč, se Alice záhy spřáhne s nalezeným medvídkem, který se s mazlením a čtením pohádek nespokojí.

První sekvence, v níž se snovou formou naznačuje hrdinčina minulost a možná traumata, se hlavou napřed vrhá přesně do toho typu strašení, jaké od spojení studia Blumhouse a temného rodinného obydlí očekáváme. Poté scénu obsadí dysfunkční rodinka včetně zcela jalového otce Maxe (Tom Payne), jenž patří k nejhůře napsaným postavám v éterech komerčního hororu. Je vlastně zhola zbytečná, degradovaná na nicneříkající konejšivé fráze, nevěřící úšklebky a popírání, že by se mohlo něco divného odehrávat.

V tom je ostatně Wadlowův film přeborníkem, když většinu scén napsaných s úmyslem postrašit vsazuje do rámce zcela odtrženého od perspektivy a rozumového reagování postav v tomto filmovém prostoru. Pro triviální a většinou učebnicově šablonovitou hororovou scénu se dění musí na několik minut zastavit. Často kvůli ulpění na emotivních a melodramatických proslovech postav, jejichž vzájemná telenovela po odjezdu Maxe na hudební turné (co jiného taky s ním) začíná rychle spadat pod roztomile afektovaný gimmick.

V angličtině by se hodil přívlastek cheesy, značící cosi pokleslejší kvality. A to i na úrovni inscenace některých scén, i ohledně jejich významu. Jessicu po odjezdu Maxe, který obě sestry skoro obrečí, před domem zaskočí vyšinutě působící stařena (Betty Buckley) s tvrzením, že dříve byla její chůvou. Před vteřinou rozrušené děti v pozadí rozhovoru mimoděk skotačí, jako by se nechumelilo a jako kdyby šlo o záznam nějakého televizního rozhovoru, u něhož štáb dětem přikáže „chovat se přirozeně“.

Takový dojem současně umocní i zcela obrátí zvrat v polovině filmu, po němž se dosavadní atmosféra teatrální duchařiny přehoupne ve Stranger Things v lacinějším a brakovém pojetí. Stařena odvedle se promění v typického fantasy průvodce, který zdlouhavě vysvětluje rozložení nikoli jednoho, ale dvou propojených světů. Jako kdyby popis Archy úmluvy v Dobyvatelích ztracené archy trval deset minut a nenesl už žádné hodnotné informace směrem k dalšímu vývoji.

V tu chvíli už je však Neviditelné zlo alespoň přiblble zábavné a nečekaně odvázané. Jeden by očekával, že v těch mdlých místnostech a chodbách dalšího domu s portálem do jiného světa nedožije závěrečných titulků. Z natvrdlé a ještě přízemnější variace Annabelle se naštěstí vyklube spíš variace na Poltergeista, kterým roku 1982 v podstatě odstartovala mánie kolem hororů o obydlích s takovou energií, jež hračky proměňuje v děsivé převozníky mezi reálnou a nadpřirozenou dimenzí.

Tady se výprava za ztracenou Alice, jejíž osud kopíruje stále jasnější dětství Jessicy (to je zásluha fascinované sousedky, která v kuse mluví přibližně dvacet minut), ovšem naladí na poetiku Scooby-Doo říznutou občasnými snahami o drsnější a temnější dětský horor. Protagonistka usilující o nápravu vztahů s nevlastními dcerami v sobě probouzí nebojácnou lvici, přičemž na rozdíl od Poltergeista zde nahlédneme i za bránu do světa, kde už vládne nekonečná divácká představivost. Tak by to alespoň mělo být, ale Wadlow servíruje labyrint chodeb s bouřkovými obláčky u stropů, kde k vrcholům napětí patří zabarikádování uzavíraného zděného poklopu kuchyňskými nůžkami nebo mazání barevného inkoustu po zdech.

I tehdy je však snímek na jednu stranu v těch sférách, jimž se v angličtině říká zase guilty pleasure. Mít potěšení navzdory nutkavému pocitu, že byste ho zažívat neměli, je u mnoha béčkových žánrovek záchrannou brzdou i výhybkou na kultovní trať. U Neviditelného zla, kde se začíná jako seriózní hororová komerce a vše uzavírá přetahování s plyšovými monstry v papundeklovém protipólu postavami zmiňovaného V hlavě, to v menší míře platí také. Cheesy ostatně v diváckém slangu znamená i poklesle zábavné a tenhle snímek, který nemá valný účinek ani jako horor pro nejmenší, tuto nezamýšlenou kvalitu svým vizuálním i dramatickým vyjadřováním absorbuje.

Záchranou mu to ale úplně není a bohužel k tomu přispívá také nešťastné obsazení DeWandy Wise, která sem se svou vizáží nalíčené taneční choreografky Beyoncé moc nezapadá. Už tím se nastoluje podivně nepřirozená atmosféra, kterou jen občas pročísne záblesk dobrého nápadu a překvapivého odvedení pozornost – z většiny vedlejších postav se například vyklube něco dost odlišného, než si dle prvního dojmu máme představovat. A to platí, bohužel spíš v negativním smyslu, pro celý film.