Avatar: Legenda o Aangovi svou předlohu miluje. Replikovat ji ale zvládá jen s odřenýma ušima

Bylo by snadné smést ze stolu stesky fanouškovské základny jako nářek nerealisticky upjatých konzervativců, kteří se křižují nad každým posunem proti originálu. To by ale nedávno nesměl být s takovým nadšením přijat One Piece, netflixovská adaptace neméně kultovní japonské předlohy. Fanoušky a fanynky si tedy získat jde! Streamový gigant si právě tehdy vydobyl novou důvěru, která smyla i pachuť z předcházející méně zdařilé adaptace Kovboje Bebopa.

Avatar není opravdové anime, nepochází z Japonska, záměrně však využívá stejnou estetiku. Úžasná energie a nakažlivá pozitivita One Piece tedy byly dobrým znamením, že Netflix konečně našel cestu k hranému zpodobnění silně expresivní dětské animace. Těsně před premiérou se však nad výsledkem začala stahovat mračna, když začali tvůrci přiznávat, co všechno se jim do vyprávění nevešlo. Budou sice věrně sledovat příběh Aanga, spasitelského chlapce, který jako jediný umí ovládat všechny čtyři živly, čas si ale vyčlení jen na hlavní dějovou linii. Všechna vedlejší dobrodružství musí pryč. A přestože právě to vzbudilo prvotní nedůvěru, nakonec jde o nejmenší problém.

Co do celkové stopáže se první série hrané a animované verze vlastně tolik neodlišují. Animovaná klasika však zvolila formát dvaceti ani ne půlhodinových epizod, zatímco hraná variace má osm téměř hodinových dílů. Přestože jde o rozdíl ani ne šedesátí minut, hraná varianta je v úplně jiné situaci. Struktura hodinové epizody a opuštění animace nevyhnutelně vedou k zpomalení tempa a tedy neschopnosti vtěsnat dovnitř stejný objem zápletek a informací.

S prvním se tvůrci smířili, s druhým ne a celý seriál je zaplevelený nepřirozenými expozičními monology. Právě na tento aspekt se nakonec nejvíc soustředí negativní reflexe. TikTok už je přeplněný parodiemi toho, jak Avatar každou vhodnou a mnohdy i nevhodnou vteřinu času využívá k úmorné lekci fiktivního dějepisu či monologu o svých vnitřních pochodech, namísto aby se něco dělo. Realita není až tak hrozná jako v těchto skečích, je ale fakt, že se tvůrci nevypořádali s danou výzvou úplně nejlépe.

One Piece to měl o hodně jednodušší, jde o mangu a anime složenou již ze stovek (pokud ne tisíců) epizod, z tvůrců tedy byl od počátku sňat nárok na věrné zpodobnění jedna ku jedné. Rozvázalo jim to ruce a umožnilo dělat celkem drastické zásahy. U Avatara se však bohužel mohlo zdát, že relativně věrné překlopení možné bude. A tvůrci se vskutku nedokázali vzdát košatosti svého fikčního světa a rozhodli se, že i když nemůžou použít každou zápletku, pořád nám o svém světě řeknou co nejvíc.

Celkový tón je poněkud zvláštní. Původní Avatar je i přes temnotu některých aspektů příběhu jednoznačně dětský seriál. Tato adaptace pak cílí na to samé publikum. Nemíněno demograficky, ale doslova totéž publikum, které seriál sledovalo poprvé před dvaceti lety a nyní už vyplňuje daňové přiznání. V nejhorších aspektech, mezi něž patří právě i potřeba vše doslovně pojmenovat, působí výsledek poněkud infantilně a mechanicky.

Seriál se přitom bere zcela vážně, přechod od animace k fyzickému světu ještě podtrhává tragičnost a brutalitu námětu, v jehož středu je násobná genocida a nezměrné osobní utrpení. Když už se tvůrci pokusí o nějaký vtip nebo uvolnění, obrovsky to vyčnívá a působí nepřirozeně. Celkovou polopatičnost lze přitom legitimizovat jen domnělou ohleduplností vůči dětskému publiku. Vzhledem k tomu, že tvůrci nabízí jen málo dětské bezprostřednosti a rozdováděnosti, to je ale velmi umělé vysvětlení. Ano, tyto volby by dávaly smysl, kdyby šlo o dětský seriál, jenže vše ostatní tu dětské publikum nechává daleko za sebou. Je to zkrátka začarovaný kruh, kdy tyto dvě protichůdné tendence požírají jedna druhou.

One Piece dělá něco podobného, je ale úspěšnější díky mnohem většímu utržení ze řetězu. A také schopnosti udělat si čas na skutečné zobrazení emocí a vztahů. Vysoká stylizace a bezstarostnost mohou okouzlit diváctvo všech kategorií. I další nostalgický legacy seriál Cobra Kai je v komunikaci s publikem příkladný. Pracuje s několika generacemi postav, takže se rodiče a jejich potomci napojují na rozdílné hrdiny a dílo samo o sobě ví, který jeho aspekt je určený komu. Právě v tomhle Avatar selhává.

Je to velká škoda, protože se tenhle seriál nejeví být lacinou snahou vydělat rychlý peníz. Vypadá k světu a herci mají charisma. Energie vložená do každého okamžiku je patrná i přes nižší expresivitu a hravost. Při sledování cítíme zájem a radost z možnosti s touhle látkou pracovat. Dá se uvěřit tomu, že tvůrci milují Avatara stejně jako miliony lidí v publiku, jen ona zastřešující neschopnost výchozí materiál funkčně redukovat na jednom místě a rozvést na jiném podrývá jakoukoliv následnou snahu. Je to jako věnovat veškerou péči a lásku dekoraci místnosti, v níž nefunguje elektřina a ze stropu padá omítka.

Čím méně budeme srovnávat, tím lepší zážitek si odneseme. Adaptace obzvlášť z úhlu pohledu pravověrných padá na dno uncanny valley, tedy se podobá originálu natolik, že volá po důsledném srovnávání. A tvůrci nemůžou od diváka požadovat nestrannost a čistou hlavu, když se originálu drží tak křečovitě. Jenže tenhle souboj nemůžou nikdy vyhrát. Pokud jste na originál z větší části zapomněli, nebo se s ním nikdy nesetkali, máte v podstatě výhodu. Stále však neplatí, že z tohoto úhlu pohledu tu najednou máme jednoznačně povedené dílo.

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů Netflixu podle databáze Kinbooxu.