Nová klasika od tvůrců Nedotknutelných? U Těžkého roku se zasmějete, v hlavě ale neutkví

Dalo by se říci, že pokud nějací současní francouzští tvůrci našli recept na to, jak vždy spolehlivě pobavit diváky, jsou to právě Toledano s Nakachem. Dokáží vzít vážné či společensky citlivé téma a zabalit ho do „feel-good“ celku s funkčním humorem a správnou porcí emocí, divácké empatie i mírného sentimentu. Vzniká díky tom funkční celovečerní koktejl vděčné zábavy a vážnějšího motivu, který je však samozřejmě dostatečně odlehčen. Tato strategie se autorům osvědčila jak u Nedotknutelných, tak o pár let později u Výjimečných, kteří pojednávali mimo jiné o autistických dětech. V Těžkém roce se snaží svou zápletku postavit okolo aktuálního společenského tématu – aktivistických protestů proti globálnímu oteplování a světovým vládám, jež nedostatečně konají. Jenže tentokrát výsledek nebaví s takovou razancí a hravostí.

Sledujeme příběh dvou mužů, kteří se kvůli dluhů ocitli v takřka neřešitelné situaci. Oba dluží, kde se podívají a nemají ani kde bydlet. Albert pracující na letišti se snaží vyžít z prodeje v jeho práci zabavených předmětů, Bruno pak špatně nese, že nemůže kvůli dluhům vídat ani své dítě. Oba zkrachovalce svede osud dohromady a společně vyrazí na akci mladých aktivistů. Ne však kvůli svému přesvědčení, ale jen kvůli pivu a chipsům zdarma.

Nakonec se ovšem k aktivistické skupince, která bojuje proti změně klimatu či plýtvání, přidají. Vypočítavý Albert totiž zjišťuje, že se dají činy skupiny zpeněžit a Bruno se k němu i přes počáteční neochotu přidává. Hlavně však Alberta okouzlí osobitá vůdkyně skupiny, které se říká Kaktus a jež svému poslání hodlá obětovat celý osobní život. Mohou k sobě ovšem lidé s tak odlišnými názory vůbec najít cestu? No, odpověď už asi znáte.

Režijní tandem pak samozřejmě spoléhá na prověřené propriety v čele s odpočinkovou atmosférou, divácky vděčným cynickým humorem a hlavně funkční chemií mezi ústředními postavami. V tomto ohledu snímek neselhává ani tentokrát. Zejména Bruno v podání Jonathana Cohena má na skladě několik příjemných hlášek, herci i scénář prokazují solidní komediální timing a situace mezi idealistickými aktivisty a životem zkoušenými muži nabídnou několik fajnových momentů a pasáží. Chemie mezi Piem Marmaïem, Cohenem a Noémií Merlant také funguje bez problémů a režii se opět podaří na jistých místech vytvořit správně oddychovou atmosféru, u níž bude mít divák jen úsměv na tváři. Bohužel je těchto momentů výrazně méně než v případě Nedotknutelných.

Scénář totiž nedokáže hlavní motiv dostatečně vytěžit a střet dvou odlišných životních směrů zůstane někde na půli cesty. Přitom šťouchání do konzumerismu či naopak do někdy až příliš horlivých aktivistických akcí skýtalo mnohem větší myšlenkový, dialogový, ale i zábavný potenciál. Jenže zde se až na pár scén (např. debata o potřebě hraček) od něčeho takového upustí a místo nastavování zrcadla oběma stranám se tu jede na vlnách nekonfliktní zábavy. Což není vyloženě špatně, ale téma i samotný děj slibovaly mnohem více.

Scénář navíc k tématu přistupuje s přibývající stopáží čím dál více šablonovitě a skoro až pohádkově. Příběh sice nabízí spousty zajímavých prvků či vedlejších zápletek, autoři je však nechávají postupně ležet a jedou vstříc přeslazenému konci, v němž už hraje prim zejména vztah mezi Albertem a Kaktusem. Jednání hrdinů je tak často zkratkovité, motivaci si musí člověk domyslet sám a např. vděčná vedlejší rolička Mathieu Amalrica je tu nesmyslně upozaděna a vy ani nakonec nepochopíte, proč tu jeho linka vůbec je.

Snímek navíc trpí poněkud přetaženou stopáží a zejména v polovině vrší několik zbytečných scén ze života hlavních hrdinů, bez nichž bychom se ve výsledku klidně obešli. Film tak zejména v těchto částech výrazně ztrácí na tempu a kromě sympatické trojice hrdinů a občasného humoru zde diváka či divačky moc zábavy nečeká. Toledano s Nakachem pořád neztratili cit pro komediální oddechovky, tentokrát ale nedokáží své téma tak silně a efektivně vytěžit a zůstávají jen na vlnách nekonfliktní jednohubky.