Recenze: Bílá smrt

Před špatnou zkušeností se dá utéct na různá místa. Pokud bychom řekli slovo izolace, ti romantičtější by nejspíš volili opuštěný ostrov s nádherným zapadajícím sluncem. Policistka Carrie Stetko (Kate Beckinsale) selhala při řešení jednoho případu a namísto tropů se vydala na nejizolovanější kontinent na celé Zemi – Antarktidu. Coby jediný tamní vykonavatel práva nemá na stanici sebemenší problémy. Nic moc se tam neděje, každý si hledí svého a blíží se konec směny. Už jen tři dny a všichni odjedou na „šest měsíců tmy“. Jenže se najde mrtvé tělo. První vražda na Antarktidě. Kdo je za ni zodpovědný? Stetko musí spěchat. Blíží se nejen doba odletu, ale i sněhová bouře, ve které si člověk nevidí špičkou nosu.

Snímků využívajících atraktivního prostředí Antarktidy příliš není. Krom Carpenterovy kultovní Věci (1982)a vynikající komiksové adaptace 30 dní dlouhá noc (2007) se filmaři do podobných vod – zdá se – bojí. Není se tak čemu divit, že i báchorka o první vraždě z produkce Dark Castle Entertainment budila u filmových nadšenců nemalé naděje. Ostatně, když už nic, jsou filmy z produkce této společnosti technicky poměrně zdařilé (Loď duchů / 2002, Gothika / 2003) a její zakladatelé Joel Silver a Robert Zemeckis se nikdy netajili tím, že jim jde především o duchařiny klasického střihu, nikoli o umění. Paradoxně proti této logice byl natočen ambiciózní thriller Gothika, který se stal nejúspěšnějším filmem DCE. Zřejmě ovlivněni touto zkušeností se rozhodli v DCE od duchařské tématiky naprosto upustit – Bílá smrt je tak první film z dílny DCE, který nemá hororové prvky. Je akčním thrillerem s detektivní zápletkou, která se snaží tvářit chytře. Snaží je klíčové slovo.

Ze všeho nejvíce připomíná Bílá smrt jiný sněhem „provátý“ filmový průšvih a to béčko Sylvestera Stalloneho D-Tox (2002). Podobně jako v D-Tox se po úderném akčním úvodu dostáváme k zajímavé expozici, která je po nějakých dvaceti minutách naprosto zabita nezajímavostí zbylého děje (a sem tam někdo kvůli akčnosti vyběhne z baráku, aby chvíli tápal ve sněhu).

Přitom to na začátku vypadá tak zajímavě. Tvůrci jsou si vědomi toho, že mají jako kulisu velmi neobvyklé prostředí a využívají nejednu zajímavost k upoutání pozornosti (takový nábor nováčků rozhodně zůstane v paměti). Pak se objeví první mrtvola a náhle se atmosféra vytratí. Kate Beckinsale prochází z lokace do lokace, snaží se hledat stopy, které jsou zpravidla odhadnutelné deset minut předem a nikdy nepřijde s ničím, co by zahádlo divákovu zvědavost. Sice tu funguje jisté „A vede k B, B k C a atd.“, ale problém je v tom, že chybí motivace. Tvůrci si do hry přizvali neskutečně málo postav (dohromady 6), což je opravdu úzký okruh podezřelých. Každý, kdo má alespoň trochu dedukce, lehce dojde k řešení. A pak už jen znuděně čeká, jestli to tak skutečně je, nebo tvůrci přijdou s nějakým bláznivějším twistem.

Nepřijdou a pocit ztraceného času a zmařené šance tak zůstane na patře. To prostředí je totiž opravdu vynikající. Neokoukané, téměř až s vlastní osobností. A je jednoznačně nejvýraznější postavou příběhu. Kate Beckinsale je krásnější než kdy dřív (a ve své věkové kategorii je jednoznačnou držitelkou nejhezčího zadečku), ale v roli Carrie Stetko nemá co hrát. A úplně stejně jsou na tom i ostatní herci, včetně snaživého veterána Toma Skerritta.

Převážně akční režisér Dominic Sena (S wordfish: Operace Hacker / 2001, 60 sekund / 2000) se snaží a během několika málo akčních pasáží snímek zachraňuje od absolutního odpadu. I on ale nemůže zvrátit debakl, který stojí na prázdném scénáři. Tahle detektivní story by zkrátka neutáhla ani epizodu televizního seriálu, natožpak celovečerního filmu. Veliká škoda. Whiteout mohl být dalším důkazem žánrového „bílého zlata“. Místo toho zůstaly jen vzdušné zámky. Takže abych odpověděl na úvodní otázku: Ano, oprávněně.