Recenze: Láska rohatá

Zapomenutý čert tu byl už mockrát, šikovná čertovská babička taky není žádná žhavá novinka a služka týraná rozmary své jemnostpaní už vůbec ne. A tam, kde se scenárista Karel Žalud dotkl něčeho opravdu nového a nosného - zlatých vočí - , tak před tím tvůrci trestuhodně utekli jako před první letní bouřkou. Podobné je to s realizací. Na jedné straně pokus ohromit diváka létající pekelnou inspekcí, proměnami a půlproměnami ve zvíře a zpět a na straně druhé chudičký půdorys tří hodně statických prostředí či ve zlatě se utápějící jemnostpaní zas a znovu směšně prezentovaná v jedné malé (nejspíš ateliérové) cimřičce. Jakoby se velké ambice a realizační velkorysost držely za ruku s velkým strachem a pořádně přiškrceným penězovodem. Pokud ovšem jedna ruka velí hot a druhá čehý, výsledkem nemůže být nic jiného než polovičatý výsledek. A to přesně se stalo Lásce rohaté.

Babička Elvíra (Jiřina Bohdalová) se na stará kolena přestěhovala z pekla na zemi, aby si místo věčného kvílení hříšníků konečně užila trochy toho lesního klidu. Bohužel, usídlila se zrovna na trase, kudy pravidelně létá na své inspekce důsledný, ale nepříliš chytrý pekelný ouřada (Miroslav Táborský). Tentokrát si to míří se svojí rozvrzanou dřevěnou lavicí ulepenou od inkoustových kaněk do zchátralé hospody uprostřed brdských lesů, kde zůstal zapomenutý čert Záprtek (Jiří Mádl) a dva přidrzlí šmatáci (Matěj Hádek, Pavel Zedníček), kteří by se rádi dostali k pekelné knize kouzel ukryté v každých čertovských kamnech. Pokud Záprtek do úplňku nesežene úpis aspoň jedné hříšné duše, bude muset zůstat na zemi další stovky let. A to by Záprtek opravdu nerad! Naštěstí mu přímo do rány vběhne služka Anička (Tatiana Pauhofová), kterou zlata chtivá jemnostpaní Zlatuška (Naďa Konvalinková) poslala na popud fintivé Markéty (Hana Vagnerová) pro zlatý voči...

Optikou časného nedělního odpoledne, kdy Česká televize vysílá svoje převážně studiové pohádky, je Láska rohatá vydařeným kouskem. Kde není konkurence, i slepý dokáže být králem a tahle pohádka pár filmových momentů opravdu má. Ovšem podíváme-li se na Lásku rohatou optikou Štědrého večera, který by měl být tak trochu výstavní skříní veřejnoprávní televize, pak zavládnou v lepším případě rozpaky, v horším lítost a vztek. Staticky postavěný příběh se nedaří rozhýbat ani ostřílenému režisérovi Hynku Bočanovi, existence některých figur nedává smysl (učitel), lepší triky se střídají s těmi hodně nepovedenými (průlet stropem), takže celé to zase visí na schopnosti herců uvařit z jednoho nalomeného topůrka borčš plný masa, zeleniny a šlehačky navrch.

Suverénním králem je v tomto ohledu Jiří Mádl. Za posledních šest let sice natočil jedenáct celovečerních filmů, zatím ale ani jednou nedokázal být opravdu špatný. Naopak, neustále překvapuje další a další dimenzí svého talentu. Tentokrát září jako ošklivý, šmatlavý čert, který je ve skutečnosti docela obyčejným pubertálním troubelínem, ze kterého se pořádný chlap teprve líže. Nepřehrává, nepodbízí se, je originálním, věrohodným čertiskem s velmi uvěřitelnými problémy. Jestli někdo tuhle pohádku táhne kupředu, pak je to právě on. Občas mu pomůže Jiřina Bohdalová, občas Matěj Hádek, ale ostatní na svých plochých ploškách nedostávají moc příležitostí vystavět něco jiného než očekávatelnou a tudíž další nudnou šarži.

Pokud bylo ambicí tvůrců dostat se s Láskou rohatou do zlatého fondu českých pohádek, pak si troufnu říct - bohužel. Existují výrazně lepší filmové pohádky (včetně Bočanova dnes už legendárního snímku S čerty nejsou žerty), existují výrazně lepší studiové pohádky (Princové jsou na draka, O princezně, která ráčkovala atd. atd.) a dokonce existují pohádky, kterým se podařil ten zázrak, že dokázaly sedět na dvou židlích exteriérového rozletu a ateliérové televiznosti zároveň (Anděl Páně).

Více informací naleznete na kartě filmu.