Aquaman 2 jako by spolknul a vyvrhnul několik filmů. Bez Amber Heard děj skoro nedává smysl
Největší paseku nejspíš způsobila obava, že publikum nebude chtít vidět v hlavní ženské roli Amber Heard, která prohrála soud s Johnnym Deppem. A tak se Mera, jež je Aquamanovou družkou a ještě ke všemu matkou jejich společného juniora, z děje vytrácí natolik, až to vypadá, že Aquaman je v podstatě otec samoživitel a mohl by si jít pro sociální dávky. Nejvíc ovšem překvapí, že coby „pán vod“ neumí usměrňovat proud miminkovské moči, takže mu komicky stříká do obličeje a do úst. To jen tak pro představu ke kvalitě humoru.
Nyní ke kvalitě zápletky. Ta je tak neobyčejně kvalitní, že v ní musí figurovat tajemný artefakt, jenž má absolutní moc a může zničit úplně vše, což ještě nikdy v žádném komiksovém filmu nebylo. Aquaman má také lstivého zákeřného bratra Orma, jenž musí být uvězněn, stejně jako to má Thor s Lokim. Kvůli artefaktu se ale navzájem potřebují, a tak musí spolupracovat. Z děje však není moc jasné, co Orm ví nebo umí tak výjimečného, aby dostali pana Black Mantu, jenž má k dispozici onen magický předmět (nudný černý trojzubec), a ještě ke všemu nejvýznamnější zdroj energie na světě orichalkum, které se vůbec nepodobá surovině unobtanium těžené na Pandoře nebo vibraniu získávanému ve Wakandě z Black Panthera.
Aquaman s Ormem pobíhají mezi lokacemi jako z Indiana Jonese, King Konga nebo Pirátů z Karibiku a působí to hlavně jako počítačová hra s nesourodými levely. Občas se tu záhadně objeví a zmizí Mera, ale nikdy toho moc neřekne, raději je zraněná a umírající nebo chabě se regenerující. Celé to chvílemi připomíná Pána prstenů zkouřeného vodní dýmkou nebo bondovku bez Bonda a Godzillu bez Godzilly.
Skutečně základní kvalitou tu je absence čehokoli – hlavně kvality a originality. Nelze přitom popřít, že tento fikční makrosvět složený z mnoha mikrosvětů muselo dát spoustu práce navrhnout, jen se tu neodehrává nic jiného než rychlá, mírně rozmazaná a rozpitá akce. Výraz digibordel ve filmu opět nabývá nových významů, protože zatímco jinde většinou víří tmavé pixely z důvodů, že byl někdo líný dělat pozadí, v Aquamanovi tyto desítky ne-li stovky někdo musel vymyslet, stovky minionů a Umpa lumpů ho musely v potu tváře vygenerovat a pak se vše rozmázne rychlými pohyby kamery, střihy a překryje bublinkami a vlněním obrazu.
Přese všechnu zmatenost, přeplácanost a zbytečnost filmů zůstává jistá, velmi mírná úroveň zábavy. Film se nebere moc vážně, je si vědomý své brakovosti a i jeho ekologické poselství o tom, že nemáme oteplovat planetu, není otravné. Ne, opravdu to, milé děti, nezkoušejte doma na planetě Zemi, jinak umřete!
Skutečný problém je, že Aquamana nejde nijak přínosně interpretovat. Každého superhrdinu musíte mít rádi nejen proto, že nějak vypadá (a Jason Momoa vypadá dobře a má asi jako jediný superhrdina vypracovaná i stehna, nejen vršek), ale je dobré si k němu najít vztah přes jeho slabiny a lidskost. Jenomže Aquaman není ve skutečnosti otec samoživitel, to z něj dělá jen zpanikařený střih. Z filmu nevyznívá ani chytře (jako Iron Man), ani hloupě (jako Thor). Je to týpek, co si rád dá burger a pivo, jezdí na motorce v písku po pláži a doma nosí chlupaté papuče. Což by mohlo skoro stačit, ale chybí tam nějaký rozpor, jenž je pro superhrdiny typický.
Jeho míšenecký původ už není tématem. Nevyzní tu jeho zpupnost a neudělá žádný velký omyl. Celé to pak působí jen jako pestrobarevná exhibice pro ústředního herce. Jenže, ouha, on je tu ve většině scén z velké části digitální a ani jednou si nesundá tričko, takže sálem se nerozlije blažené „áách“ z úst dívek, žen a gayů, již tyto half-frontaly ocení.
Aquaman a ztracené království zůstává především ukázkou ztracenosti studia Warner Bros., které neví, jak stvořit organické univerzum, kde na sebe navazují různé filmy s Batmanem, Flashem, Wonder Woman a právě Aquamanem. V tomto filmu na sebe zjevně ani moc nenavazuje vzhled herců a třeba Patrick Wilson coby Orm má v po sobě jdoucích scénách natolik výrazně odlišnou fyzičku, že ji nelze vysvětlit tím, že coby vodní bytost je na souši „vyschlejší“ a ve vodě „nacucanější“, protože tato logika se tu mnohdy převrátí.
Aquaman je posledním pestrobarevným výtryskem bezcílnosti předtím, než Warneři celé DC Universum restartují. Jeho případný komerční úspěch či neúspěch už nebude mít na nic vliv. Aquaman ještě nestačil být ani pořádně definovaný, o jaký typ hrdiny má jít – zda o zcela bestarostný, nebo tragický, pompézní, nebo pulpový. Je tak trochu vším, aby uspokojil co nejvíce diváckých potřeb. Jen se zdá, že jej dostatečně neurčuje ani vztah k bratrovi, ani ženě, ani k dítěti. Spíš zůstává sám dlouhovlasým vousatým dítětem, které si v různých scénách zkouší nové role, jako když si děti představují, že jsou nějakými hrdiny. Tady je ovšem Aquaman hrdinou sám za sebe, má to být jeho vlastní film.
50%
Přeplácaný, hyperaktivně nesoustředěný film plný barev a deformovaných zvuků, smontovaný ze zápletek a prvků, které jsme viděli už mnohokrát jinde. Definitivní konec jedné éry DC komiksů na plátně.