Vražda, smrt, zabití. Jak Stalloneho Demolition Man bojoval s politickou korektností?

Na začátku se ocitáme v roce 1996 a jsme svědky devadesátkově špinavého střetu dvou drsňáků – losangeleského policisty Johna Spartana (Sylvester Stallone), přezdívaného Demolition Man kvůli ochotě zničit v rámci policejních zátahů libovolný majetek, a sociopatického zločince Simona Phoenixe (Wesley Snipes). Spartanova snaha dopadnout Phoenixe se však obrátí proti němu, jelikož na policistu padne podezření, že nepřímo způsobil smrt desítek rukojmích. Oba muži jsou odsouzení k nové formě odnětí svobody – kryogenickému zmražení, během něhož mají být jejich mozky vystavené programům pro rehabilitaci ve společnosti.

Následuje střih do roku 2032, kdy megalopoli San Angeles (vzniklá spojením Los Angeles a San Diega) vládne osvícený doktor Cocteau (Nigel Hawthorne). Jeho společnost naplňuje prvky antiutopie – tedy zdánlivě utopicky dokonalého uspořádání, které je však v jádru totalitní a pro své občany jednoznačně restriktivní. V tomto mírumilovném světě nikdo nezná násilí, dokonce se nesmí ani nadávat či mít sex. O to větší šok způsobí, že „omylem“ dojde k rozmrazení Phoenixe, jehož brutalita a bojové schopnosti se převýchovným programem nijak neumenšily.

Za největší šanci na znovudopadení nebezpečného kriminálníka je považovaný Spartan, s nímž publikum objevuje komická i děsivá specifika idealizované budoucnosti. Spartan společně s naivní policistkou s návodným jménem Lenina Huxley (Sandra Bullock) postupně odhaluje prohnilé jádro zdánlivé utopie a ještě před nevyhnutelně akčním finále se setká s podzemním odbojem vedeným volnomyšlenkářským Edgarem Friendlym (Denis Leary): „Viděl jsem budoucnost a víš, jak vypadá? Je to stará panna, co posedává v béžovým pyžamu a pije koktejl z banánu a brokolice.“

Vznik tohoto snímku neprovázelo množství pikantních historek, přesto je na něm fascinující zdánlivě nesourodý střet vlivů, jež se v něm mísí. Původní námět Petera Lenkova si vystačil s policejním příběhem po vzoru Smrtonosné zbraně (1987) obohaceným o futuristický přesah, zatímco Daniel Waters, jenž měl na starosti úpravy, ve vyprávění viděl akční variaci na Spáče (1973) Woodyho Allena a obohatil děj o množství humorných momentů. Jako jeden z inspiračních zdrojů je též patrný slavný dystopický román Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Do práce na scénáři se posléze zapojilo i několik dalších autorů a nakonec se jeho cizelování protáhlo na dlouhých šest let. Ani pak se však nejednalo o do detailu vypiplaný text, jelikož třeba scény se ztracenou Spartanovou dcerou se do finálního střihu neprobojovaly.

Na doporučení Davida Finchera se na režijní stoličku posadil Marco Brambilla. Jméno tohoto italského režiséra pravděpodobně neznáte, což je pochopitelné. Po Demolition Manovi totiž natočil jen ryze průměrnou krimi komedii Vyděrači (1997) s Beniciem Del Torem a Alicií Silverstone, fantasy minisérii Dinotopie (2002) či jednu z povídek v erotické antologii Destricted (2006). Mainstreamovému publiku se od svého debutu už nikdy nedokázal přiblížit a místo kariéry v Hollywoodu se dodnes věnuje videoartu, 3D technologiím ve veřejném prostoru a dalším specifickým sférám audiovizuálního umění, jež jsou spojené především s galeriemi a muzei.

Brambilla měl původně pracovat se zcela jiným obsazením, konkrétně se Stevenem Seagalem a Jeanem-Claudem Van Dammem, již se měli ujmout dvojice hlavních rolí. Úlohu Phoenixe odmítl i Jackie Chan, nakonec se však Brambillovi a producentovi Joelu Silverovi podařilo Snipese přesvědčit.

Tou dobou už byl na palubě i Stallone, kvůli němuž se z filmu nakonec stalo něco trochu jiného, než nejdříve Lenkov a následně Waters plánovali. Watersův text vypadal jako podvratná, hravá satira tematizující násilí v populární kultuře a to, co se tehdy považovalo za politickou korektnost (třeba prostřednictvím pokut za porušení „slovního morálního statutu“). Diblíkovská postava Sandry Bullock to zosobňuje velmi dobře: Lenina je totiž milovnicí úpadku konce 20. století, a tak se díky ní dočkáme i spousty popkulturních narážek. Ty zmiňují třeba Smrtonosnou zbraň 3 (1992), Batmana (1989), Hvězdné války (1977), Zjizvenou tvář (1983), Ramba (1982), sériového vraha Jeffreyho Dahmera či zámořskou síť restaurací Taco Bell (z níž se pro promítání v některých zemích stala Pizza Hut).

Zato Sly hraje drsňáka Spartana spíše jako tragickou figuru, jež se po několika dekádách odloučení od všech blízkých probudila ve světě, do něhož nepatří. Leckoho toto kontrastní pojetí ústřední policejní dvojice jistě baví, faktem však zůstává, že Stallonův macho brání tomu, aby se z Demolition Mana stala podobně odbržděná satira, jakou představuje třeba Hvězdná pěchota (1997). Namísto toho se jedná „jen“ o další z jeho lehkých úkroků stranou v mezích čistokrevně akčního žánru.

Snímek šel do amerických kin 8. října 1993 a navzdory nepříliš nadšeným recenzím vydělal na tržbách téměř 160 milionů dolarů. Vzhledem k 60milionovému rozpočtu (jenž se s přihlédnutím k marketingovým nákladům vyšplhal až ke 100 milionům) se nejednalo o kdovíjak extrémní úspěch, přesto to společně s o pár měsíců starším Cliffhangerem stačilo na resuscitaci Stalloneho uvadající kariéry, v níž se tou dobou objevilo několik propadáků jako Rocky V (1990), Oskar (1991) či Stůj, nebo maminka vystřelí! (1992).

Krátce poté se hovořilo o případném pokračování, naposledy o tomto projektu Stallone mluvil v roce 2020. Další díl však (naštěstí) nikdy nevznikl a my tak můžeme na Demolition Mana vzpomínat jako na sympaticky naivní relikt devadesátek, jehož vize se v řadě detailů vyplnila: například v omezení pozdravu potřesením ruky během covidové pandemie, vývoji pornografie pro virtuální realitu, samořídicích autech, placení virtuálními penězi či v prorokování politické kariéry Arnolda Schwarzeneggera.

Navzdory množství skvělých nápadů existuje i řada oprávněných důvodů, proč se Demolition Man nezařadil do kánonu nejlepších akčňáků či nejproročtějších sci-fi. Režii akčních pasáží lze vytknout určitou nenápaditost a nepřehlednost, jednotlivé přestřelky a souboje jsou (snad s výjimkou mrazivého finálního úderu) značně zaměnitelné.

Především je však film mnohem silnější v jednotlivostech. Spíše než celkový děj fungují hlášky a dílčí scény, dílo nepředkládá přesvědčivou komplexní vizi antiutopické budoucnosti a postavy nejsou ničím víc než Stallonem a Snipesem v kostýmech. Jak je patrné z vývoje scénáře, film nejistě přešlapuje mezi rovinami ryzího akčňáku, společenskou satirou a sci-fi komedií. I díky tomu snímek časem získal bezmála kultovní status a na jeho prorocké nápady si čas od času většina z nás vzpomene. Buďte dobří!