Yellow Door cinefilně vzpomíná na období VHS a okouzluje nakažlivou nostalgií

Okrajová a nezávislá produkční společnost Broccoli Pictures natočila nostalgickou cestu do 90. let, kdy parta cinefilů a cinefilek v Jižní Koreji prahla po kultovních filmech starých mistrů, které v jejich zemi nebyly k dispozici. Díky studentskému zápalu a zanícenosti vytvořila jeden z prvních tamních filmových klubů, jenž posléze nazvala Yellow Door pro žlutě nabarvené dveře jejich kanceláře. I tento laskavý dokumentární snímek vznikl z čisté radosti a lásky k filmu. Režisér filmu Lee Hyuk-rae byl totiž sám členem této neobyčejné skupiny, z níž vzešel jeden z předních autorských režisérů současnosti – Bong Joon-Ho. Snímek distribuuje Netflix.

Filmová scéna Jižní Koreje byla kvůli politickým represím po zlatém období 60. let potlačená. Po politické změně se z temného období začala oklepávat až s příchodem 90. let. Tamní trh neměl žádnou videotéku s klasickými tituly, ať už se jednalo o Bergmana, Kurosawu, Coppolu či Orsona Wellese. Zároveň bylo pramálo přeložené filmové literatury. Bídnou situaci se rozhodla změnit postupem let rozrůstající se skupina, která si dala za cíl zkompletovat videotéku markantních filmových děl, překládat filmové texty a analyticky i kriticky reflektovat audiovizi.

Dokumentární snímek se pomocí výpovědí a rozhovorů s členy a členkami jednoho z prvních filmových klubů vydává ke kořenům této generace, díky jejímuž drobnému, leč důležitému přispění tamní kultuře vzešla nová generace jihokorejských filmařů, která po dlouhé době prorazila i na mezinárodním trhu. Jejich vyprávění dokreslují znovunalezené archivní materiály, jež většina ze zúčastněných viděla naposledy před třiceti lety.

Režisér Lee Hyuk-rae dal starou partu dohromady, aby společně na zavzpomínali, ať už přes zoom call či osobně. Problémem však je, že každý si tehdejší události pamatuje trochu jinak. Díky tomu tak do popředí jako jedno z hlavních témat vstupuje i subjektivní paměť a nostalgická zabarvenost. Ukazuje, jak moc u historické rekonstrukce při absenci archivních pramenů musíme spoléhat pouze na historky, domněnky a zrádnou lidskou paměť. Víme tedy, že se něco událo, nicméně přesné příčiny a okolnosti si každý vybavuje jinak.

Těžištěm předkládaného příběhu se tak stává především konceptuálně uchopená nostalgie, která se objeví již v úvodu. Jedna z členek Yellow Door chybně vypráví domnělý příběh jednoho z filmů a autor tím jasně dává najevo, že nepůjde o přesnou rekonstrukci, informacemi zahlcenou a kontextem překypující podívanou. Předkládá přátelské a vlivem lidské paměti blednoucí vzpomínky sympatické skupiny, která vás nakazí přetrvávající láskou k filmu, jež narozdíl od minulosti nevyprchává.

Vyprávění se i přes fragmentované výpovědi drží linearity a sleduje vznik klubu od utopického nápadu studentů a studentek, kteří chtěli o kinematografii vědět víc, přes obtížné shánění kazet až po rozkvět filmových časopisů a artových kin, s jejichž příchodem však skupina zároveň zanikla. Příběh je kolážovitým souborem historek a vzpomínek, které rámuje vznik prvního filmu Bong Joon-Hoa, jehož protagonistou je hrdina hledající štěstí. Tím pak tvůrci vytváří metaforu k osudům všech zúčastnených, z nichž většina nalezla životní poslání mimo film, ačkoli se k dobrodružné cestě 90. let stále vracejí.

Táhnoucím elementem je až nakažlivě sdílená láska k filmu, která nutí jejich zážitky, poznatky a vědomosti sdílet s ostatními. Různorodé osudy ukazují, jak moc je těžké oddělit filmovou závislost od osobního života, který ve prospěch kouzla zářících projektorů často potlačujeme. Jednoduchý a na lásku k vyprávění příběhů zaměřený snímek tak probouzí cit a připomíná publiku, proč kinematografii tolik milujeme.

Ano, Yellow Door: Devadesátkový filmový klub se v nostalgii a citově zabarvených rozhovorech koupe až moc. Pokud však přistoupíme na celkový koncept a rozhodneme se zapálení zúčastněných podlehnout, dočkáme se nadějeplného a filmovému médiu oddaného zážitku, kterému nejde o komplexní reflexi, ale o zmíněné sdílení emocí s filmem spojených. To podtrhují i závěrečné osudy těch, kteří po rozpadu klubu k filmu již nikdy necítili tak silné pouto.

Zároveň je zde půvabně vykreslené, jak moc stojí za to objevovat filmovou historii. Osud Bong Joon-Hoa pak potvrzuje, že pokud má někdo sen být režisérem, musí nejprve propadnout četnému nakoukávání současných i klasických titulů, bez nichž se k řemeslné zručnosti a esenci filmového umění nikdy nedostanete. Studium a praxe se nevylučují. Začít s filmováním můžete kdekoli a za jakýchkoli podmínek, třeba ve sklepě s plyšovou gorilou.

Rozhovory jsou snímané atraktivně z neotřelých úhlů a snaží se tendenční záznam dialogů okořenit. Díky důkladné střihové skladbě pak za sebe kladou kontrastní pasáže, kdy se jednotlivé výpovědi vylučují, čímž přinášejí humorný aspekt, jenž se však vystupujícím nevysmívá. Naopak, vyobrazuje silnou a i po letech semknutou komunitu, která navzdory bolestivému rozpadu působí, jako by chodila každý večer do kaváren rozjímat o filmových zážitcích. Události vedoucí ke konci klubu jsou předložené velmi stroze a stejně náhle jako rozpad samotný.

Přeslazenou limonádu lehce kazí výběr dokreslující hudby, která se k vybraným pasážím nehodí a vede až k patosu. Předložená podívaná vám tak zprostředkuje vzpomínky na malou organizaci, která stála u zrodu velké filmové revoluce. Přenese na vás cinefilii v té nejčistší podobě. Absenci kontextuálních a objektivních informací film kompenzuje nadšeneckým přístupem a nostalgii, které vše podmiňuje. Dokument je ekvivalentem klábosení se starými známými, s nimiž po dlouhém odloučení neváháte trávit hodiny a hodiny. A přesně v tom tkví jeho největší kouzlo i síla.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentárních filmů Netflixu podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.