Opulence baroka. Dokumentární souboj největších architektů barokního Říma strhne i zmate

Distribuční společnost Aerofilms pravidelně na plátna tuzemských kin přináší alternativní obsah v podobě cyklu Umění v kině, zaměřujícího se na výtvarný svět optikou povětšinou dokumentárních portrétů a snímků. Od pondělí lze ve vybraných kinech podniknout cestu do barokního Říma 17. století, v jehož centru stojí dva architektoničtí mistři. Každý úplně jiný, jak lidsky, tak umělecky.

Borromini a Bernini – výzva k dokonalosti sleduje období, kdy již pominula doba vrcholné renesance a umění sloužilo především jeho samotné kráse. Propuklé baroko si vedle toho kladlo za cíl lidi ohromit a vyzdvihnout důležitost náboženství. Největším úspěchem pro umělce byla zakázka od papežů, kteří se v té době střídali s relativně velkou frekvencí. Nejdůležitějším odvětvím pro ně byla architektura, přičemž většinou rekonstruovali a o nové prvky obohacovali již stojící budovy. O ty největší nabídky pak soupeřil preferovaný Gian Lorenzo Bernini, jenž zároveň sochal i maloval, a systémem upozadněný, leč novátorský Francesco Borromini. Byli takřka stejného věku, pohybovali se ve stejných kruzích a svými odlišnými postupy se přetahovali o přízeň mecenášů.

Vyprávění dokumentárního snímku tvoří tři linie. V první vystupují mluvící hlavy, nacházející se v prostředí architekty vystavěných objektů. Experti a expertky pojednávají o dílech autorů, především však skládají pravděpodobný narativ jejich životních cest a osobních prožitků. Druhá složka ilustruje úchvatné prostředí barokní římské architektury, přičemž díky digitálním efektům také nabízí rekonstrukci toho, jak město vypadalo dříve. Třetí a nejpodnětnější pasáží jsou hrané sekvence, ilustrující vypravěčský voiceover.

Ty však nejsou popisné a nereplikují verbálně předkládané informace. Postavy nemluví a jejich stylizace má blízko k majestátním a dokonalým sochám, držících strnulou a výstižnou mimiku. Jejich pohyb má danou geometrii a upomíná na perfekcionismus obou architektů. Odehrávají se v abstraktních prostorách, kde vládne chladně modrá barva a mizanscéna je osekaná pouze na důležité prvky, podtrhující cítění postav a složitou atmosféru doby. Přiznávají natáčení v ateliérech, díky čemuž mohou plynule a dynamicky přecházet mezi konstruovanými objekty. 

Právě zvýraznění složitých interiérových konstrukcí je klíčovým prvkem k pochopení architektonické brilance a komplexnosti. Prostory zároveň vytváří přesah k současnosti, kdy tvůrci využívají okázalých digitálních projekcí. Borrominiho ztvárnění tak pasují do moderní doby, do které svým nadčasovým uměním patřil. Zdůrazňují i jeho vytrženost z tehdejší společnosti, které se stranil a marně mezi souputníky hledal pochopení. Hrané pasáže tak neslouží pouze jako ozvláštňující vsuvky, nýbrž jsou plnohodnotným motivem rozvíjejícím narativ a atmosféru, které tvůrci budují. Zpřítomňují až surreálně fyzický zážitek, díky němuž máme k probíraným událostem blíž.

Ačkoli snímek umí díky konceptuálním prostředkům podmanivě vyprávět, jeho největší slabina tkví právě v tom, co nám ve finále sděluje. I přes název slibující osudy dvou mužů stojí v záři reflektorů pouze Borromini. Filmaři konstruují jeho obraz jako ve své době zneuznaného génia, jenž inovoval řemeslo, strukturu a posouval hranice možného. Kladou důraz na jeho rozporuplnou a introvertní osobnost. Jeho dílo pak do značné míry glorifikují.

Příběh komplexně představuje Borrominiho, zatímco Bernini je vykreslený jako intrikán, omotávající si mocnost a papeže kolem prstu, jehož umění je sice úctyhodné, nicméně konvenční a tendenční. Tvůrci z něj, s nadsázkou řečeno, dělají ústředního antagonistu, jenž nadanějšímu kolegovi záviděl. Problémem není to, že nemá tolik prostoru, nýbrž jak moc zjednodušující narativ režisér Giovanni Troilo, který se na dokumenty o výtvarném umění specializuje, volí. Zároveň se však zcela vědomě vzpírá objektivnímu mapování událostí, a pokud budeme informace brát s rezervou a kriticky, stále se můžeme nechat strhnout.

Dokument lze chápat jako určitou pomstu a revizionistický náhled historie. Zatímco ve své době byl Borromini považovaný za bláznivého podivína, jehož nadčasové umění mnozí odmítali, film jej staví na piedestal. Oproti tomu Berniniho značně znevažuje a dává mu okusit to, s čím se ve své době musel potýkat jeho soupeř. 

Přestože vyprávění je zaměřené především na životní dráhu, což je u dokumentů obdobného střihu velkým úskalím, jelikož mají tendenci sklouzávat k pikantním a bulvárním historkám bez komplexnějšího náhledu a kauzalit, tvůrcům se daří na této hraně zdatně balancovat. Stejně obratně se pohybují mezi životem a dílem. Ačkoli nepřináší důkladnou analýzu Borrominiho stylu, uspokojivě objasní, v čem byl specifický, proč byl novátorský a z jakého důvodu se setkal s nepochopením. Je semknutý a přesně ví, co nám chce sdělit, a co ne.

Ukazuje, jak nemožné je oddělit umění od našich životů. Tvořit je životní potřeba hraničící se závislostí. Touha pídit se za nedosažitelnou dokonalostí je však stejnou měrou sžíravá a nebezpečná, jako je čistý požitek z krásy umění euforický a omamný. Vrcholné umění pochází z nitra jímajícího široké spektrum emocí. Může nabíjet i ničit. Velká díla pro masy lidí však nelze tvořit bez podpory a financí, takže člověk musí obětovat sám sebe a někdy volit amorální kompromisy, což se za staletí nezměnilo. Borromini zvolil cestu sebedestrukce za cenu díla, které lze obdivovat dodnes.

Snímek zároveň vděčně připomíná, jak takřka nelze inovativně tvořit bez znalosti svých předchůdců. Pravidla můžete zbořit pouze tehdy, pokud je znáte. Studium klasických kusů nabízí interpretační vrstvy a možnost redefinice. I díky tomu Borrominiho odkaz přetrval a architekt se stal tím klasikem, jímž se inspirují další generace. Borromini a Bernini – výzva k dokonalosti tedy ve finále vyzývá především k lásce k umění a k historii. Neodmyslitelně nás totiž utváří a naše fungování je s nimi neodmyslitelně spjaté.