Když erotika fatálně slábne. Můžete spolu chodit i pracovat, aby vše bylo Fair Play?

Emily (Phoebe Dynevor) a Luke (Alden Ehrenreich) tvoří zamilovaný mladý pár, který prochází vzrušujícím obdobím. Nepolevující sexuální vášeň je uprostřed párty zavádí na liduprázdné toalety. Oba pracují v prosperující firmě na Wall Street a tajení jejich vztahu zřejmě psychicky náročnému a striktní etiketou řízenému zaměstnání dodává potřebný šmrnc. Luke se před partnerkou vysloví a všetečná matka Emily rázem chystá velkou zásnubní oslavu.

Jenže Emily současně povýší na pozici personálního manažera, o niž usiloval rovněž Luke. Atraktivní a inteligentní žena se poněkud zaskočenému partnerovi zaváže pomáhat a vyšlapávat mu cestičku u chladnokrevného šéfa Campbella (Eddie Marsan). Luka však dohání pocit nespravedlnosti a pohrává si s myšlenkou, že za nočními telefonáty a schůzkami Campbella s Emily vězí protekce splácená sexem. 

110minutový snímek se už na plakátu profiluje jako nástupce korporátního a erotického thrilleru 90. let, v němž se láme bariéra mezi osobním a pracovním životem. Respektive mezi morálními zásadami, jež obě sféry navenek odlišují. Firemní prostředí plné displejů, prosklených kanceláří a elegantních obleků vylučuje jakékoli soukromí, zatahování intimních záležitostí do nekonečného soukolí byznysu. Lidé jsou pouze jeho kolečky, zůstávají na místě nebo se přesouvají na výhodnější pozice do té doby, kdy společnosti vydělávají dost peněz. Každý je snadno nahraditelný a tedy postradatelný.

Partnerské soukolí by oproti tomu mělo být vyvážené a milenci nenahraditelní díky schopnosti dosáhnout kompromisu a táhnout za jeden provaz. Také Emily a Luke se zpočátku chovají zodpovědně, ale u ješitného kariéristy Luka se rostoucí zhrzenost rychle projevuje. Konkrétně pak vyprchávajícím libidem, které mu minimálně ve společnosti Emily splasklo souběžně s vyvoláním profesní nejistoty a narušením jím preferované pracovní a tedy i vztahové harmonie. S ženou, která se jeho pozornosti stále dožaduje a během předehry mu diktuje rozpalující chlípné fráze, náhle nemůže spát. 

Celovečerní debut režisérky a scenáristky Chloe Domont (Kravaťáci) je tak spíš asexuální a absence erotiky prohlubuje rostoucí propast mezi protagonisty. Ale jak k jejímu vytvoření vlastně došlo? Luke vypadá jako oběť, jehož ego schytalo nečekanou ránu a nemůže se smířit s tím, že v kariéře, jíž zasvětil tolik let života, zkrátka nemá takový potenciál. Když mu Emily novinku o povýšení oznamuje, činí tak omluvnou formou. Tuší, že tento zvrat obrací jejich naplánovanou budoucnost vzhůru nohama, neboť jako žena svému partnerovi a nastávajícímu manželovi náhle šéfuje. Zatímco ona mu chce pomáhat k podobnému úspěchu, Lukovo přesvědčení o správném rozložení světa dostalo za vyučenou.

Emily, na niž se pozornost nejvíc soustředí, se tudíž dostává do komplikované pozice. Méně vypočítavým a spolehlivějším člověkem než Luke se rázem stává i obávaný Campbell, jemuž jde pouze o firemní profit a víme, že po Emily nikdy nevyžadoval sex. „Všichni šlapeme ve sračkách. Ale necháváme je doma. Zákazníci chtějí mít za všechny ty peníze jen čistou podlahu,“ vysvětlí suše a bez emocí Emily, již povýšil pro její skvělý akciový čich a dlouhodobé výsledky.

Fair Play tak ukazuje problematický stereotyp. Úspěch partnerky negativně ovlivní dosud předpisový vztah a šplhání po firemním žebříčku vyjevuje publiku i Emily prostředí řízené muži, mezi nimiž se protagonistka cítí nesvá. Musí poslouchat jejich perverzní historky. Za firemní politikou přísně zakazující jakékoli obtěžování a neslušné chování na pracovišti panuje nelidský chlad, který netoleruje žádné emoční projevy. Pro Emily a především pro Luka je přitom stále složitější zachovat si dřívější odstup a němou tvář.

Postavy v poslední třetině tyto bariéry prolomí a několik emočních výlevů na veřejnosti roztříští jejich postavení ve firmě, před rodinou a nakonec i mezi nimi. Je to právě dlouho potlačovaný sexuální akt, jímž se zhroutí intimní hráz kolem Luka a Emily. Vášeň se mění v bezcitné soupeření v patriarchálním světě.

Poslední třetina je diskutabilní v tom, jak promění dosud tlumené napětí ve vyhrocenost, která navíc v podání Ehrenreicha není stoprocentně uvěřitelná. Vypjatý závěr vyvolává katarzi a pocit vítězství, což k jinak bezvýchodnému vyprávění úplně nepasuje. Pokud však nad filmem s odstupem zapřemýšlíme, jeho název nabývá proklatě ironického významu. Firemní i milostné vztahy k sobě mají pořádně blízko a férová hra je to poslední, co člověku v područí stereotypizované, hrabavé a ješitné společnosti pomůže.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.