Krvavé řádění Draculy na lodi mohlo být skvělé. Rozpáraná hrdla kazí nedotažený scénář

Zejména hororoví fandové mají řadu důvodů, proč se nenechat odradit bídnými recenzemi a The Last Voyage of the Demeter si přes Google Play nebo YouTube sehnat. André Øvredal je možná neznámý, ale prvotřídní žánrový řemeslník, jenž jakékoli zvolené látce rozumí. Lovec trolů skvěle spojil naturalismus s fantasmagorií, Tajemství smrti slečny Neznámé nabízí vzrušující pitevní proceduru říznutou duchařskými motivy a Noční můry z temnot jsou nejlepší teenagerský horor široko daleko.

Poslední Demeterova výprava, již na platformě X vřele doporučoval třeba Stephen King, se o filmařovu zručnost může opřít. Dobový snímek buduje realistickou kulisu, a byť se skoro celý odehrává na krysami prolezlé dřevěné lodi, rok 1897 bezpečně reflektuje i v atraktivním suchozemském prologu. Trochu překvapivě volí retrospektivní vyprávění a v prvních minutách odhalí zkázu obchodní lodi, v jejíž troskách leží kapitánův podrobný deník.

Øvredal se scenáristy Bragim F. Schutem (Hon na čarodějnice) a Zakem Olkewiczem (Ulice strachu – 2. část: 1978) stáli před nesnadnou výzvou. Universal jejich dílo promoval jako chybějící článek Draculova slavného příběhu, jehož vyústění je už z názvu filmu patrné. Zatímco upír se do londýnského přístavu dopraví, posádku na otevřeném moři čeká neblahý osud. Půvab a síla filmu přitom vyvěrají tehdy, pokud se oprostíme od všeho očekávaného a směřujeme pozornost na jednotlivosti a práci s napětím.

Námořníci, kteří se nalodí v bulharském přístavu a přizvou mezi sebe také vzdělaného černošského doktora a astronoma Clemense (Corey Hawkins), nemají o existenci upírů potuchy. Záhadnost a rostoucí nervozitu se Øvredal snaží probouzet také v publiku, které možná zná pointu a náturu hrozby, jež na palubu pronikne v zatlučené bedně, ale proč jej nevtáhnout do děje hutně vystavenou a přitom náznakovou expozicí? 

Úvodní půlhodina je vůbec nejsilnější částí filmu z pohledu vyprávění. Sotva desetičlennou posádku, která ráda přiživuje námořnické pověry (třeba tu, že žena na palubě nosí smůlu), dostatečně poznáme během několika scén. Už při naloďování vznikne menší osobní konflikt, který nejprve odmítnutému Clemensovi umožní odcestovat. Místní silák totiž vyděšeně prchá, když na bedně zahlédne dračí erb.

Většina ze 118minutového příběhu se odehrává na lodi, jejíž repliku štáb postavil v obrovské vodní nádrži na Maltě. Øvredal čerpal inspiraci především ze třetího Vetřelce. Ten byl sice situovaný do mimozemské věznice vyztužené tisícovkami tun železa a oceli, ale řada scén a postupů se úspěšně převedla i do dřevěného koridoru podpalubí. Dracula se ze spánku probouzí brzy, jeho stíny se mihotají v zákrutech děsivých chodeb a stejně jako ve Fincherově Vetřelci je první na ráně všemi oblíbený pes. Útoky na lidskou posádku jsou kreativně inscenované a přichází až poté, co muži naleznou zuboženou dívku Annu (Aisling Franciosi) na pokraji smrti a když Draculova nejasná silueta znervózní hlídkující dvojici.

Ač je prostředí na jednu stranu minimalistické, některé části filmu vyzařují díky poctivě vystavěným kulisám a režisérovu přesnému oku jakousi znepokojivou krásu. Ať už jde o západy slunce, při nichž se nenasytný netvor probouzí, nebo upírovy pózy na mlhou obestřených stěžních. Také krvelačný hrabě není digitální, jde o řádně namaskovaného skvělého herce (Javier Botet), jenž opravdu evokuje stovky let starého vysávače lidských životů. Rovněž kladní hrdinové jsou obsazení známými tvářemi a kvalitními herci, z nichž vyčnívají hlavně Liam Cunningham (Hra o trůny) a David Dastmalchian (Oppenheimer).

Vzrušujícím stylem rozjetý hororový koncert se nicméně postupem času zadrhává. Hlavní problém tkví v tom, že zatímco vetřelec se mohl skrývat v rozlehlém a nekonečně rozvětveném komplexu, Dracula si přes den musí dávat šlofíka v nápadně pomalované bedně. Když však kapitán dá povel k prohledání celé lodi, do skladovacího prostoru a do zásilek se nikoho nenapadne podívat. To až ve chvíli, kdy posádka ví, jak pokousaní jedinci reagují na denní světlo. Clemens s Annou jdou bedny přesto páčit v noci, kdy upír vylézá a kdy se hromadí mrtvoly.

Film tehdy ztrácí svou logiku, již si do té doby tak snaživě udržoval. Přece jen vyjde najevo, že lidské postavy slouží primárně jako noční přesnídávka, a s výjimkou Clemense nemá žádná kýžený psychologický přesah. Nefungují tedy ani naznačované konflikty mezi muži, kteří na vědou a rozumem neobjasnitelné události reagují různě. Všichni na palubě jsou evidentně pobožní, ale to na příběh nemá žádný signifikantní dopad. Kapitán je občas pouze pokárá za rouhání v přítomnosti jeho vnuka.

Øvredal se o takové přesahy beztak nepokouší. Sází čistě na historické reálie, přesvědčivě obsazené herce a provedení klíčových scén s Draculou. Hororoví nadšenci možná očekávali ještě drsnější podívanou, až na jedno ošklivě rozpárané hrdlo jde o snímek přístupný od patnácti let. V tom však režisér podobně jako v Nočních můrách z temnot vyniká a výpravě propůjčuje nezaměnitelný styl, který na necelé dvě hodiny zabaví. A v závěru nabídne možné pokračování, k němuž dozajista nedojde, ale nahánění Draculy v zamlžených londýnských ulicích by v Norově podání nebylo k zahození. 

The Last Voyage of the Demeter zůstává ambiciózní a v podstatě ojedinělou žánrovkou, v níž Øvredal dokazuje, že umí natočit snímek, který jako by pocházel z odlišné doby. Být to gotické béčko v šedesátkách, je z toho obrovský kult. K okrajové oblibě bude mít film nakročeno i dnes, ale přece jen se bere moc vážně na to, jak je v jádru primitivní. Už jen pár scén, které v rámci každoročně dojené upírské tematiky působí svěže a originálně, si však pozornost zaslouží.