Románek synů britského krále a americké prezidentky není gay love story, ale trapas

Alex (Taylor Zakhar Perez), ležérní syn americké prezidentky (Uma Thurman), se střetává s distingovaným princem Henrym (Nicholas Galitzine), mladším synem britského vladaře. Přes počáteční nevraživost se do sebe bezhlavě zamilují. S blížícími se americkými volbami a konzervativním britským uvažováním se však nevyoutovaní muži bojí, že jejich vztah zboří vše, co jejich rodiny budovaly.

Dvouhodinový snímek začínajícího režiséra Matthewa Lópeze není tíživé drama, jedná se o romantický slaďák tak rutinní, že to leckdo považuje za záměr. Příběh o dvou lidech, kteří spolu nemohou být, protože jsou různého společenského postavení či jsou jejich rody vzájemně znepřátelené. Vévodova dcera se zamilovala do prostého čeledína? No panímámo, to je nadělení! Jen v tomto případě nedělá neplechu špatný počet titulů, ale pindíků.

Kombinace urozeného Brita (nebo Pseudobrita ve fiktivní zemi) a civilní Američanky je pak oblíbená sama o sobě, stačí se podívat na populární sérii Netflixu Vánoční princ. Reálný vztah Harryho a Meghan je ostatně bulvárně ještě vděčnější než budoucího krále a jeho ženy, protože kombinace neurozené Američanky tmavé pleti na dohled evropského trůnu je vskutku jako obživnutí romantické fikce.

Červená, bílá a královsky modrá následuje tenhle formát do puntíku. A ne, není to dobrý film. Je příšerně napsaný, natočený a zahraný. Čím víc „těžkých“ témat pojmenovává, tím víc pobuřující a skoro urážlivá je naivita nabízených řešení. Konzervativnost, homofobie a rasismus (Alex je napůl Latinoameričan) na obou stranách oceánu a všech zúčastněných institucí tu snadno překonává síla lásky. Jakmile dav vidí dva milence vedle sebe, nemůže si pomoct a propadá nadšení. Stačí, abychom se podívali na mediální lov pořádaný na každou nedokonalost Meghan Markle, abychom takovému konci stěží uvěřili. Vzhledem k tomu, jak malému odporu Alex s Henrym nakonec čelí, je nepochopitelné, proč vůbec cítí riziko a nebezpečí. Jejich strach pochází z našeho světa, ne z toho jejich, jenž je plný okamžité náklonnosti a pochopení.

Pokud budeme tento film hodnotit jako celek podle nároků na kvalitní dílo, nejde na něm doporučit naprosto nic. Tedy pokud respektujete „filmovou kvalitu“ jako koncept. Pravda, jestli prostě chcete s partnerem u něčeho usnout, poslouží tento snímek jako libovolný slaďák z katalogu, jinak se tu však není o čem bavit. Může mu dodat hodnotu alespoň jeho kontext? Je důležité, aby tento film existoval i přes jeho nepovedenost? A skrývá se v ní kvalita jiného druhu?

Připomeňme si tradici performance v historii LGBTQ+ komunity, jejímž nejznámějším výsledkem jsou drag shows. Při nich většinou cis homosexuální muži (tedy nikoli translidé) předvádí ve zveličené podobě ženství. Nikoli proto, aby se mu vysmáli, ale aby poukázali na nahodilost a leckdy absurditu způsobu, podle nějž společnost očekává, že se budou ženy prezentovat. Drag shows jsou také spojené s tradicí performativního luxusu (to mají společné se subkulturou hip hopu). Celý princip spočívá v tom, že neprivilegovaní lidé předstírají nebo staví na odiv přepych, aby podtrhli nespravedlnosti systému, jenž někomu jako oni ztěžuje ho získat.

Z tohoto úhlu pohledu bychom Červenou, bílou a královsky modrou mohli považovat za performanci špatného, ale všudypřítomnoho filmu, jenž umožní LGBTQ+ komunitě prožít ten samý bezelstný sen, jichž je mainstreamová nabídka plná: „Podívejte se, i my můžeme mít vlastní trapný romantický film!“ Jediný problém je, že na to dílu chybí dost hravosti a nápaditosti. I kdybychom na tuto logiku přistoupili, nic se nezmění samotném zážitku, který se v první řadě nese na vlně nudy.

Proto je těžké přijmout snímek i jako dílo campu, přestože jím v mnoha ohledech je. Tehdy aktér performuje luxus (nebo vyšší společenské postavení), ale nedodržuje při tom pravidla „dobrého vkusu“ a jeho snaha je až moc patrná. Dokonce je campem v pravém slova smyslu tak, jak ho prosazovala popularizátorka termínu Susan Sontag. Obracela se proti trendu vědomého campu, imitaci nevkusu legitimizované ironií či nadsázkou. Pravý camp musí sám sebe brát vážně, ne jako parodii. A tento snímek rozhodně působí dost pustě a prázdně, aby šlo uvěřit, že veškerý nevkus a trapnost byly míněné doslova, bez další myšlenky. Skončíme však u stejné bariéry jako před chvílí: výsledný efekt zkrátka není zábavný. Camp s sebou nese osvobození od pravidel, naivní radost ze sebe sama, nic z toho tento film doopravdy neevokuje.

Možná to souvisí s tím, že camp nesmí být mainstreamem. Jinak zcela popírá svou podstatu a ztrácí nádech neuvědomělé rebelie proti zavedenému řádu. Tady máme film promovaný na titulní straně streamovacího giganta Amazon Prime. Jeho producenti mají prostředky na podporu talentovaných tvůrců a hodnotného umění nebo dobře promyšlené zábavy. Přijmout od něj nudný nezvládnutý film a očistit ho nálepkou campu je pochybné. Camp má být estetikou neprivilegovaných, kteří se derou nahoru, co jim síly stačí, a se ctí prohrávají. Zde vidíme jen lenost a nenápaditost.