Nejmrazivější horor roku je tady. Po jeho zhlédnutí si dvakrát rozmyslíte jít do sklepa

Barbar je hororový debut jednačtyřicetiletého herce a režiséra Zacha Creggera, který pro recenzenty představuje tvrdý oříšek – spadá totiž mezi hrstku výjimečných snímků, o nichž se před zhlédnutím vyplatí nic nezjišťovat a spolehnout se na moment překvapení. Temný žánr využívá k nečekané tematizaci sexuálního násilí a opakovaně překrucuje divácká očekávání, když původně tradiční příběh o tajemném obydlí rozvíjí v působivou satiru zkažených mravů mužů.

Vše začíná momentem, kdy mladá žena v tísni neochotně vstupuje do domu obývaného neznámým mužem. Obydlí na zuboženém předměstí Detroitu si Tess (Georgina Campbell) rezervovala na noc, jenže chyba v systému umožnila souběžnou rezervaci také Keithovi (Bill Skarsgård). Tess ví, že je hostiteli vydána napospas, ale Keith vystupuje zdvořile a spí na gauči, kdežto noční návštěvnici přenechá postel. Přesto v nás společně s hrdinkou hlodá směrem k cizinci varování, které se promění v křik, když Tess ve sklepě objeví tajný průchod do nefalšovaného pekla.

Nijak originální výchozí situace je ale pouze součástí partie, kterou Cregger hraje s publikem až do poslední vteřiny stominutového filmu. Tam, kde by většina hororových povídek vrcholila, Barbar teprve začíná se svou argumentací a vyprávění přesměrovává na jiné postavy, ba dokonce i do minulosti.

Jestliže v aktuální sérii Netflixu Vidím vás vypadá rodinné stěhování jako noční můra, v porovnání s Barbarem jde o neškodný dokument o viktoriánské architektuře. Cregger démonizuje obavy každé ženy, která se sama ubytovává v neznámém prostředí. Zpočátku podprahová tísnivá aura přerůstá v otevřené obavy, když za denního světla spatříme opuštěná a rozpadající se okolní stavení.

Aby našponoval napětí, prvních čtyřicet minut snímek šetří s distribucí důležitých informací (má takzvaně nízkou komunikativnost s publikem). Tess směřuje do Detroitu na pracovní pohovor, ale jeho obsah tvůrce nezajímá. Podobně jako Tess ignoruje úsečné rady, jimiž ji kolegyně nabádá k chvatnému odjezdu z předměstí. Notnou část příběhu si připadáme jako v tajuplné povídce Stephena Kinga, v níž se nejprve hromadí úzkost a podezření, načež do zdánlivě bezpečné reality začínají zasahovat nadpřirozeně formované síly.

Ve městě Derry v románu To se tyto síly ukrývají ve spletité kanalizaci, v Barbarovi máme hrůzný sklep. Ale reference na Kinga, duchařské horory plné nočního vrzání a skrytých chodbiček nebo na found footage horory jako [Rec], v nichž zlo číhá v neproniknutelné temnotě, slouží opět jen jako oddalování skutečných tvůrčích záměrů a směřování příběhu.

Opravdovými monstry jsou v Creggerově snímku na pohled neškodní, ale v nitru nevypočitatelní, zbabělí a sexuchtiví muži. Delší dobu zapadlá ikona několika kultovních hororů Justin Long (Jeepers Creepers, Mroží muž) zde sehrává významnou a svou možná nejlepší roli sitcomového herce AJ, jehož kolegyně právě obvinila ze sexuálního zneužití a shoda okolností jej přivede až do daného domu. Ač se jeho charakter a linie zpočátku jeví jako vybočující a narušující rytmus i atmosféru, AJ se stává klíčem k pochopení alegorie o mužské hrůzovládě nad životy žen, jimž se i sny o mateřství mohou proměnit v cosi strašného.

Snímek místy není úplně důsledný v tom, jak mísí ryze hororové motivy se symbolismem a sociální kritikou. Její ztělesnění, které číhá ve sklepě, tudíž vyznívá až moc nerealisticky a odtrženě od jinak strohého vykreslení skutečného světa. Scénář občas sklouzává k paranoidnímu nádechu a příliš ledabyle odbývá některé podivné souvislosti – celé okolí jako by vědělo, co se v jediném nezborceném domě uprostřed zničené čtvrti odehrává, ale nechalo Tess na holičkách. Což na druhou stranu zapadá do satirických záměrů, kdy i policie odvrací zrak a umožňuje zlu přetrvávat a růst.

Nízkonákladový Barbar, distribuovaný společností 20th Century Studios s rozpočtem 4,5 milionu dolarů, ostatně těží z partie o několika charakterech a z předpokladů, že publikum zná základní hororová schémata a nechá se jimi předčasně strhnout. Pokud chce zpočátku nenápadně znepokojovat, daří se mu to. Když se rozhodne vyděsit, má nás rovněž v hrsti – takto napínavý sestup do neznáma, kdy už první místnost za tajnými dveřmi naplní ty nejhorší obavy, nepamatuji.

A když překleneme stručný flashback a propracujeme se k finálnímu zúčtování, vše do sebe zapadne tak dobře, že jediným rozumným východiskem jsou v dané chvíli myšlenky na další zhlédnutí. To nám totiž dovolí sledovat zase trochu jiný film. Není divu, že svůj rozpočet na tržbách takřka zdesetinásobil.

Barbar zapadá spíše do tvorby nezávislého studia A24, která zahrnuje podobně originální a nepoddajné horory jako Slunovrat, X nebo Men. Jedná se o odvážné využití žánrových klišé pro potřeby silného sdělení, v němž krvavé hororové finále kráčí ruku v ruce s dojemným prozřením publika i protagonistky.

Někdo možná pointu odhadne už v průběhu filmu, ale Cregger ji umně maskuje, navrch baví napínavými atrakcemi, výbuchy násilí a blíže nepopsatelnou jemnocitnou morbiditou, s níž řeší ta nejzávažnější společenská témata. Ne nadarmo si mnozí spojují sklepy primárně s případem Josefa Fritzla, nikoli se skladištěm pro zavařovačky.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.