Minisérie Nolly odhaluje hektický svět soap oper, jemuž vládne Helena Bonham Carter

Od února nová streamovací platforma britské televizní stanice ITV vyprodukovala životopisnou minisérii Nolly. Zaměřuje se na u nás neznámou televizní ikonu Noele Gordon, která nejdříve vystupovala na divadelních prknech, do historie se však zapsala jako představitelka Meg Richardson v populární britské soap opeře Crossroads, kterou nepřetržitě ztvárňovala 17 let. Roku 1981 musela za medializovaných okolností v pořadu skončit. A přesně toto období třídílná série sleduje.

V úvodních scénách nás perspektiva nově příchozí herečky Poppy (Bethany Antonia) nelítostně vrhne do mašinérie výroby soap opery. Jsme zmatení stejně jako ona. V hektickém rytmu si herecký ansámbl opakuje repliky, pohybuje se po zkušebním prostoru a není jasné, kdo má tento chaos korigovat. To se mění ve chvíli, kdy přijde hvězda pořadu Noele (Helena Bonham Carter). Není pouze hlavní herečkou, ale k nelibosti štábu i samozvanou režisérkou, upravující scénář či inscenaci. Její vlastnosti jsou prostoupené snobstvím, což se projevuje například striktním dodržováním spisovné mluvy a přízvuku, který vyžaduje i od ostatních herců a hereček. Osciluje mezi bossingem a svébytnou laskavostí, takže ji herečtí kolegové a kolegyně zbožňují, zatímco produkce nesnáší.

To vede k nečekanému vyhazovu, po jehož příčině se Noele celé tři epizody pídí. Rozpoutá mediální válku a po mnoha letech se ocitá v nejistotě. Jakkoli je excentrickou ženou oplývající espritem, chová v sobě řadu pochybností. Zvládne po letech v televizi návrat na velké jeviště? Proč ji žádná z dalších stanic nevítá s otevřenou náručí? A kam se poděl její milostný život? Řadu dilemat seriál pečlivě rozkresluje. Helena Bonham Carter s grácií rozehrává one woman show, stejně jako její postava táhne zmíněnou soap operu.

Její stylizovaný výkon umocňuje precizní práce s kostýmy, v nichž se zrcadlí její rozpoložení. Na veřejnosti je oděná do elegantního kožichu, volí tmavší barvy a smyslnou rudou. Zdůrazňuje dominantní postavení, které v seriálu zastává. V soukromí se pak obléká do světlého hedvábného textilu, značícího její křehkost a zranitelnost. Když se později ocitá v nekomfortním divadelním prostředí, volí strohé šaty s nevýraznou barvou, protože si uvědomuje upadající vliv. To všechno dotváří obraz ženy, jež se před veřejností i před sebou samotnou uzavírá do skořápky, aniž by však ztratila na eleganci a šarmu.

Minisérie hledá krásu v absurditě soap oper, které diváci a především divačky milují. V jednu takovou se proměnil i život Noele. Její soukromí se prolíná se seriálem a mezi pomyslná hranice mezi dvěma světy se stírá. Tvůrci to zdůrazňují i metodou snímání, vyhrocené situace reálných životů zabírají v televizním formátu, zatímco akce fiktivní seriálové linky dynamicky proplouvající kamerou. Herci a herečky přejímají traumata svých postav, a naopak.

Jedná se o hravou poctu vysmívanému subžánru, na nějž se diváci a divačky mohou spolehnout téměř každý všední večer. Televize je život a život je televize. Samotná tvorba utopického fikčního světa je však nemilosrdnou mašinérií, která se nesmí zastavit a jejíž drhnoucí či opotřebovaná kolečka producenti neváhají vyměnit.

Nolly zachovává kouzelný patos přesně v duchu soap oper. Noele pronáší sáhodlouhé monology, jež patří spíše na divadlo, a doprovází je vážnými dlouhými pohledy, které má z hereckého řemesla zažité. Přesto když hraje, působí víc lidsky. Seriál je pro ni domovem. Sama je těžko uchopitelnou a krásně nesmyslnou osobností, rozkročenou mezi divadelním výkonem v televizi, televizním výkonem na divadle a mixem obojího v reálném životě. Neustále si nasazuje různé masky a bez nich ji vidíme až na samém konci.

Nolly zároveň nabízí podnětný střet tzv. mužského a ženského světa. Sledujeme, jak se soap opera, kterou sledují převážně ženy, dočkává zastání. Muži se této zábavě povětšinou vysmívají a tvůrci si prostřednictvím Noele kladou otázku, zda jsou každovečerní zprávy a sledování fotbalu opravdu hodnotnější než dvacetiminutový fikční eskapismus po náročném dni. Muži svou dominancí konstantně boří svět protagonistky, která na ně po četných negativních zkušenostech zanevřela. Veškeré problémy tak přičítá jim, občas však zapomíná, že jejich strůjcem může být někdy i ona sama.

Dílo je dynamickým způsobem dramaticky vystavěné na úkor přesného přepisu skutečných událostí, o který se nesnaží. Zprostředkovává základní informace o fungování tehdejšího televizního průmyslu v jeho největším rozkvětu, do hloubky tohoto odvětví však nejde, politické hry zevrubněji nerozkrývá a striktně se drží ústřední hrdinky, která do vrchních pater vedení nevidí. Obratně pracuje se zkratkami ve vyprávění a rychlým tempem žene děj kupředu, stejně přímočaře jako natáčení soap opery, kde není času nazbyt. Vše musí být rychlé, bez otazníků, přesně dané stopáží.

Strukturou Nolly připomene například neméně působivý pět let starý Skandál po anglicku, jenž sleduje pozadí skandálu politika Thorpa v 70. letech, jehož scénář psal taktéž Russell T. Davies. Stejným způsobem kombinuje drobné flashbacky a flashforwardy, k jejichž spojení a zúročení dojde až v úplném finále. Každá scéná má své místo, nepůsobí nadbytečně a vytváří celistvý portrét osoby, jež turbulentním stylem života směřuje ke svému konci. Útržkovité návraty do minulosti na začátku epizod poodhalují markantní momenty dřívější kariéry herečky. Jejich motivy kombinované se skoky dopředu dojdou zužitkování na konec, kdy strhující montáž kombinuje tři časová pásma naráz.

Noele neproběhne před očima život na smrtelném lůžku, nýbrž při emotivním návratu na natáčení, kdy se její cesta může symbolicky uzavřít. Intimní chvíle samotného umírání série neukazuje a drží se předloženého schématu Nesnaží se pitvat soukromé události, nýbrž zachytit její osobnost jako televizní ikonu, bez přílišné psychologizace či exploatace reálné ženy. Tvůrci Noele Gordon sice staví pomník, přináší však poctivou žánrovou sérii, které je pod nánosem mýdla a campu radost podlehnout.