KVIFF: Ze samoty se dá radovat. Legendární Wim Wenders uvádí Dokonalé dny

Dokonalé dny připomenou například Patersona od nezávislého Jima Jarmusche, v němž protagonista v podání Adama Drivera s publikem sdílel především své vnitřní poetické monology a formovala jej setkání s různými zajímavými lidmi. Hlavní hrdina Wendersova snímku, postarší uklízeč veřejných toalet Hirajama (Kôji Yakusho), toho moc nenamluví. Z postele vstává pravou nohou, nastavuje tvář slunečnímu svitu i větru, který čechrá koruny stromů. Svou práci má rád a dělá ji poctivě, přičemž se nezapomíná zastavovat a vychutnávat si kouzlo okamžiku nebo pohledy na lidi, s nimiž moc nekomunikuje, ale ze setkání s nimi dovede načerpat pozitivní energii.

Jde o uklidňující a zvolna plynoucí příběh, v němž Wenders zdůrazňuje zacyklenost protagonistova života a všech naučených drobných úkonů či volnočasových aktivit. Často jen Hirajama sledujeme, jak se věnuje ranní hygieně, precizně čistí toaletní mísy a stydlivě interaguje s několika lidmi, kteří utváří jeho malou sociální bublinu. Něco málo o jeho minulosti se dozvíme například od neteře, která ho po delší době vyhledá a užívá si jeho stoickou povahu, odlišnou od její materialistické matky, Hirajamovy bohaté sestry. „Svět je rozdělený na mnoho světů. Některé jsou propojené, jiné, jako ten můj a tvé matky, se spojit nemohou,“ vysvětluje mladé dívce s klidným úsměvem.

Počet dějotvorných motivů je opravdu řídký a zachycení každodennosti se podobá dřívějším neorealistickým filmům. I tak se však nebudete nudit. Vykreslení sympatického hrdiny, jeho prostředí a mikropříběhů vedlejších postav utváří příjemnou kulisu, jíž se ani po dvou hodinách nejde nabažit. Z Hirajamova stereotypu prosvítá rčení, že samota je pes, ale tenhle snímek má k depresi či zachmuřenosti daleko. I díky pohodovému soundtracku složenému ze šedesátkových hitů Rolling Stones či Van Morrisona, jež protagonista poslouchá cestou do práce z kazeťáku a které vystihují jeho rozpoložení, dostávají Dokonalé dny svému názvu.

Wenders se snad trochu opakuje jen se snovými sekvencemi, v nichž prezentuje vizuálně utlumenou hru stínů. Jinak se mu daří přirozeně se identifikovat s hrdinou, jenž umí samotu proměnit v pocit naplnění. A pochopíte-li Hirajamovu váhavost ohledně navazování vztahů a jeho obavy ze zborcení jeho naplňujícího režimu, pravděpodobně vás čekají i okamžiky pozitivního dojetí. Takhle se točí hodnotné filmy o životě, který přes všechny překážky může být plný a hřejivý.