KVIFF: Citlivý člověk podle Topola je nesoudný experiment, který by se neměl opakovat

Jáchym Topol za 360stránkového Citlivého člověka dostal v roce 2017 Státní cenu za literaturu a stvrdil tím svůj status klasika moderní české prózy. Vzhledem k tomu, že jsem knihu nečetl, můžu hodnotit jenom film a jen přibližně si představovat styl a atmosféru výchozího textu při znalosti toho, co Topol napsal dříve.

Film má od počátku lehce vyšinutou stylizaci. Postavy jsou primárně maškarami, které divadelně deklamují, vydávají skřeky a citoslovce, nebo naopak mlčí. Dobové a lokální zasazení „děje“ je pouze přibližné – anotace knihy píše Posázaví, z filmu to příliš poznat není. Jedná se nejspíš o blízkou budoucnost nebo o alternativní realitu, jejíž ladění je lehce pre nebo postapokalyptické. Zhruba takhle nějak si představuji, že by vypadalo dystopické Česko, kdyby tu zvítězila SPD a Trikolora. Pořádek zajišťuje domobrana, většinu obydlí tvoří squaty, lidé se propadají do primitivního stádia existence a krajinou jezdí Noční vlci na motorkách.

Celkově to působí jako verze Cesty od Cormaca McCarthyho, kdyby čichal toluen, pil tuzemák a píchal si piko. Člověk si však nepříliš nostalgicky vzpomene na jiné české postapo Poslední přesun (1995), jímž začala a víceméně i skončila kariéra režiséra Kryštofa Hanzlíka. Hlavním hrdinou má být herec a básník Mour, jehož hraje David Prachař stylem: „Co tady, proboha, dělám? Jsou to Shakespearovské slavnosti, nebo masopust v Horní Dolní?“

Jeho družka (Tatiana Dyková) skončí brzy v nemocnici, dále se tu objevuje již jen v andělsko-duchařských záblescích s krvavou aureolou kolem hlavy; podobně mrtvolně dopadá i Jiří Schmitzer coby Mourův sípající otec. O většině postav tu ani nejde mluvit jako o postavách, jsou to spíš jen oživlé typy a znaky. Pokud jde o ženy, musejí se bláznivě chichotat, muži pak většinou vrčí nebo blábolí z cesty. Nepochybně nám to něco říká o středoevropském kulturním prostoru, naší minulosti a o budoucnosti, jen nevím co. Kdyby Daniel Landa ve stádiu rozjeté psychózy natočil Mad Maxe jako poslední kejkli kouzelníka Žita 44, vypadalo by to nějak takto.

Topolův literární jazyk stojí na útržkovitosti, horečnatosti, jurodivosti a karnevalismu. Na papíře může být opojné hltat nezvykle poskládaná slova, novotvary a různé hříčky. Obrazově k tomu však neexistuje ekvivalent. Na to je film příliš předmětné konkrétní médium. Film dovede být i snový a opouštět vazby na realitu, nicméně k tomu potřebuje abstraktnější kompozice, asociativní střih či formát animace. V Citlivém člověku nic takového není a párkrát použité animace pouze vyvolávají WTF dojem. Přitom i dystopie mohou být poetické, jak dokládají třeba Divoká stvoření jižních krajin.

Pořád je to spíš jakási cosplay či Junktown a spíš teatralita než surrealismus. Pokud tu měly být jakékoli divadelní paralely, ať už k Shakespearově hře odehrávající se v království Bohemie, nebo ke Goethovu Faustovi nebo čemukoli jinému, beztak se to nijak nezužitkovává. Jen se nám to řekne a má se tím ospravedlnit určitá stylizace, ale ta je sama o sobě nudná, uspávací nebo iritující. Zvláště v počátku, kdy je soundtrack převážně jazzový, je to fyzicky až k nepřečkání. Jestli tohle měla být ona inspirace novou vlnou, o níž režisér mluví, je asi dobré říct, že na ní byla vždy nejhorší právě kakofonicky otravná hudba.

Soundtrack se postupně proměňuje do ambientní elektroniky a trochu technoparty 90. let k tanci u ohňů. Zazní tu i Žiletky od Jáchymova bratra Filipa Topola a Psích vojáků, ale překvapivě tak, že je to naprosto zbytečné. Nezpřítomňuje se tím nic z 90. let, neožívá underground nebo zakouřené pražské kavárny, je to ryze samoúčelné. Znovu je potřeba zdůraznit, že většina filmu se odehrává na rozblácených dvorcích, v lese a u vody se zrezlými loděmi; naprosto tu chybí utvoření nějaké alternativně smýšlející komunity, jež se vymezuje vůči okolnímu světu. Nepopíše se funkčnost systému, v němž postavy žijí, samy ani nemají artikulovaný názor a jen se nechají unášet proudem událostí.

Má to být nejspíš "karnevalový rej bláznů", ale chybí mu drajv. Celou dobu to vypadá, že by se z toho mohla vyklubat akční bojovka, ale to by bylo zjevně málo artové, takže všechna akce okamžitě končí ve svém zárodku. Honičku utne to, že policistka po půl minutě spadne z auta, na střelbu z pistole nedojde, nikdo se doopravdy neporve. Dojem, že má jít o holé přežití, se rozplývá. Není tu žádná syrovost a surovost ani temnota, jen zmatenost a kupení nahodilých nápadů.

Oněch 120 minut by mohlo být 80 nebo 180 a na výsledku by to nic extra nezměnilo. Film by se mohl nazývat Citlivý člověk, Plesnivý kabát, Polní tráva nebo Loď U Monči a pořád by nedával víc smyslu. Mour a jeho syn velkou část děje z neznámého důvodu nosí ženské oblečení, aniž by to cokoli znamenalo, kohokoli tím oklamali nebo dávali najevo třeba rozpolcenost vlastní identity, případně hráli jiné role – třeba nahrazovali matku a podobně. Dvě hodiny také vláčejí mimino v peřince, které nikdy nepotřebuje přebalit a nakrmit a pláče jen tehdy, když si ho někdo všimne. To je samozřejmě nesmírně poetické a symbolické, dítě – život, však to znáte, musí to tak být.

Citlivý člověk je dílem party lidí, která má nepochybně nemalé ambice a netvoří ji řemeslní diletanti. Nejedná se o amatérské video z YouTube, není to ani něco, co běžně vzniká v produkci České televize a při uvedení na obrazovkách v hlavním vysílacím čase to nepochybně „vyděsí měšťáka“, takže se přestanou hradit koncesionářské poplatky. Jen není jasné, co to mělo být, a je poměrně dost jasné, že nejde o nic, co by kdokoli mohl považovat za povedené.

Jedná se o experiment, jenž nevyšel a měl by nadlouho varovat všechny, aby z Topolových knih vznikalo cokoli jiného než audioknihy nebo rozhlasové hry. Doposud se mi na festivalu nic horšího nepodařilo vidět a doufám, že už to tak zůstane. Mějte slitování, prosím.