V novém Black Mirror najdeme nejslabší i nejsilnější momenty série za dlouhé roky

Koncept Black Mirror byl vždy dvousečnou zbraní, protože běžný model srovnatelných děl staví na hlavu. Fantaskní a futuristické technologie většinou v příbězích nejsou důležité samy o sobě, slouží jako podobenství. Reprezentují problémy, jimž čelíme tady a teď.

Například klasika Den, kdy se zastavila Země nás nevaruje před tím, že jednoho dne může na naší planetě přistát UFO, jehož pilot nás bude soudit za ochotu riskovat zničení světa v důsledku studené války. Smyslem vyprávění je ukázat nám, jak absurdně a nepřijatelně by se lidské chování jevilo bytosti pohlížející na nás s nadhledem a bez osobních zájmů. Tak bychom mohli rozebrat takřka každou dobrou sci-fi i horor.

Black Mirror se liší tím, že ve středu zájmu jsou tu skutečně moderní technologie a jimi vyvolané proměny společnosti i jednotlivců. Zveličené verze současných trendů jsou tu vlastně alegorií sebe samých. A právě tady nastává problém. Jestliže máme opravdu přemýšlet o dopadech moderních technologií, není nutně dobrý nápad argumentovat příběhem, jenž je zobrazuje přehnaně, nadneseně a na první pohled neautenticky.

Asi největším vzorem pro tvůrce Charlieho Brookera byla dnes již kultovní série Twilight Zone vysílaná ve Spojených státech v první polovině šedesátých let. Její fantaskní příběhy vždy nesou existenční strach z života v uniformní společnosti, který může každým okamžikem skončit nukleárním armageddonem, a naše šance najít svůj smysl a naplnění mohou být pryč lusknutím prstu. Desítky epizod různých žánrů, úrovní nadsázky a satirického ostnu tíhnou takřka vždy k této jediné emoci a pod taktovkou Roda Serlinga vznikla před víc než půl stoletím antologie, jež zvládá strhnout i dnes. Přestože její fóbie jsou značně poplatné vrcholu studené války, je na nich zároveň cosi univerzálního.

Tenhle luxus však Black Mirror nemá, pokud chce komentovat právě specifika života v odlesku černých zrcadel. Stejná rovina abstrakce bude nevyhnutelně přijatá úplně jinak a tvůrci jako by si to odmítali připustit. Mají často tendenci propadat svým high konceptům a obětovat jim logiku na všech úrovních vyprávění.

Nejprve si vymyslí pointu založenou na absurdní verzi aktuálních technologií a pak sestrojí příběh, který k ní vede. Nejenže však pracuje s za vlasy přitaženou premisou (a skutečně mluvíme o nadsázce, nikoli o předpovědi možného budoucího vývoje), navíc potřebuje, aby s ní postavy nakládaly nepřesvědčivým způsobem.

Tak se dostáváme k tomu, že si hrdinové kupují nesmyslné služby robotů imitujících zesnulé příbuzné a diví se velmi předvídatelně traumatizujícímu zážitku. Tento námět může sloužit jako podobenství různých podob a stupňů truchlení, nemůže se ale doopravdy vyjádřit k našemu užívání technologií, protože v tomto ohledu je text vrcholně naivní.

Twilight Zone by si mohla dovolit nabídnout zcela šílený zvrat založený na nesmyslném vynálezu, protože by šlo o pouhý prostředek k vyvolání kýžené emoce. Jenže ve specifické situaci seriálu Black Mirror, jehož cílem je sledovat vztah člověka v zajetí technologie... Co z toho má vlastně plynout? O čem to má být?

S tímto problémem série bojuje takřka od začátku. V prvních epizodách to však bylo méně patrné, protože se mohla chytit těch nejočividnějších a nejatraktivnějších námětů nastřádaných za dvě dekády internetového věku. Slušně koukatelné středněmetrážní díly se psaly samy. Na trhu byl navíc hlad právě po tomto obsahu a publikum bylo o kus shovívavější než nyní, dvanáct let od odvysílání první série, kdy už se povrchní žehrání nad novou dobou jeví trochu přežitě. Jakmile tedy opadla první vlna největší a nejvděčnější očividnosti, seriál začal působit povrchně, doslovně a v nejhorších momentech jako školní video varující děti, aby nebyly příliš dlouho na mobilu.

Nyní jako by se ve scenáristickém týmu něco zlomilo. Těžko říct, jestli se mu pod kůži dostalo nemastné neslané přijetí páté série, nebo si tvůrci sami uvědomili, že každý námět už odvyprávěli několikrát. Šestá řada Black Mirror víc než cokoli jiného vykazuje touhu přestat být Black Mirror. Najdeme v ní epizodu, kde hrdinku pronásleduje démon z pekel a přemlouvá jí, aby zabíjela nevinné lidi. Pokud se ptáte, jak to souvisí s moderními technologiemi, nejspíš si tu otázku vezmete do hrobu.

Jiná epizoda sleduje další protagonistku, jež žije svůj extrémně nudný život a jednoho dne vysloví přání, že by se chtěla alespoň cítit jako hlavní hrdinka vlastního života. Druhý den se na fiktivním ekvivalentu Netflixu objeví seriál podle jejího života, v němž ji ztvárňuje Salma Hayek (tato epizoda je plná hvězdných cameo a obecně je nejvíce uvolněná). Ta zveličeně přehrává vše, čím si prošla naše postava. Bizarní pořad ji připraví o práci i o partnera. Tohle je celkem pěkná černá historka, smysluplně aplikovat na moderní technologie se nicméně nedá. Na to je příliš absurdní. A (pozor, spoiler) v zase další epizodě paparazzi pronásledují ztrápenou herečku, aby zjistili, že je ve skutečnosti vlkodlakem. Což je pravděpodobně dno celého projektu.

Nejdelší, osmdesátiminutová retrofuturistická epizoda vypráví příběh dvou astronautů, kteří jsou v alternativní verzi pozdních šedesátých let minulého století na roky trvající vesmírné cestě. Pro své psychické zdraví však na dálku ovládají své na pohled nerozeznatelné robotické kopie, díky nimž mohou mimo pracovní dobu žít takřka normální život. Jeden z mužů je ale terčem brutálního útoku variujícího Masonovu Rodinu, při němž přijde jak o svou ženu a děti, tak i svého pozemského avatara, kterého bez jeho přítomnosti nejde nahradit. Tento astronaut upadá do hluboké deprese, takže mu jeho kolega dovolí sdílet vlastního robota. Z toho samozřejmě začne vyplývat řada problémů.

Je to v tomto textu už ohraná písnička, ale zase platí, že tento námět by jistě mohl posloužit jako alegorie k mnoha různým věcem, rozhodně z ní ale nic nevyplívá o našem vztahu k technologiím. Ty se zde chovají podle zcela arbitrárních a nelogických pravidel a ústřední konflikt o sdílení jednoho těla je bez přenesení jiného významu zcela neuplatnitelný na lidskou zkušenost. tato epizoda je skvěle natočená a zahrané, jako celý projekt. Nemá ale mnoho co říct.

Opět se přitom potvrzuje, že Black Mirror je nejsilnější ve chvílích, kdy zapomene na své sci-fi high concept ambice a zobrazuje technologie víceméně tak, jak je známe. Ve druhé epizodě Loch Henry mladý pár vyráží do Skotska, kde se má partnerka poprvé setkat se svou případnou tchyní. Muž je zároveň začínajícím dokumentaristou, během jejich pobytu má tedy vzniknout jeden z jeho filmů. Přítelkyně ho však strhne k tomu, aby místo plánované rutinní zakázky natočil true crime dokument, jenž pokryje sériové vraždy, vyšetřované před lety jeho zesnulým otcem. Na konci se samozřejmě dočkáme nějakých těch zvratů a tragického vyústění, předně jde nicméně o působivý komentář vztahu umělce a jeho díla. Jedná se o nejlepší epizodu Black Mirror za hodně dlouhou dobu a ukazuje nám, jak dobrá tato série dokáže být, když všechno zapadne do sebe.

Bohužel takových okamžiků je v seriálu celkem málo a zpravidla bývají vzdálené ústřednímu námětu. Ten se zprvu jevil jako dobrý nápad, ale už po sedmadvaceti epizodách rozprostřených do dvanácti let jsou tvůrci tak bezradní, že je v jejich antologii o moderních technologiích vlkodlak. I přes rostoucí stížnosti však pořád mají dost příznivců. Schválně si tedy počkáme, kam se vydají příště, protože po šesté sérii už je možné pod touhle hlavičkou vydat prakticky cokoliv.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších seriálů na Netflixu.