Dokument Poznámky k Hitlerovi nepřináší nic nového. Nejvíc děsí banálnost diktatury

Knihy s tematikou nacismu a diktátorství stále plní regály obchodů, pravidelně se objevují nová svědectví a vzpomínky na holokaust. Temná kapitola druhé světové války a hitlerovského Německa dostává stále nová filmová a seriálová zpracování. Tvůrci Poznámek k Hitlerovi toho ve 92minutovém snímku chtějí sdělit příliš mnoho, od první světové války skáčou do současnosti, zaměřují se jak na vzestup rakouského rodáka, tak na nedávné působení Donalda Trumpa nebo rozmach nacionalistů v Polsku. 

Přitom toho Petra Epperlein a Michael Tucker používají docela dost z toho, co už jsme se dozvěděli dříve a jinde. Hitlera popisují jako zneuznaného provinčního umělce s nízkým sebevědomím a se sklonem k zahálce. Dětinský a citově vyprahlý Rakušan byl banálně obyčejný. Kdyby se nedostal k propagandistovi Josephu Goebbelsovi, mohl se život na Zemi odvíjet jiným směrem. Hitlerovu fanatizaci publika tvůrci srovnávají s beatlemánií a slavným vystoupením skupiny na newyorském Shea Stadium, kde kvůli fanynkám nezvládala ani mohutná aparatura a samotní muzikanti byli překvapení, co svou hudbou vyvolali.  

Encyklopedická hesla a události glosuje řada zpovídaných, mezi které patří například spisovatel Martin Amis, pražský rodák a historik Saul Friedländer, jehož rodina před nacismem uprchla do Francie, nebo lovci nacistů Beate a Serge Klarsfeldovi. 

V poznámkách k Hitlerovi se skáče v čase, cestuje mezi zeměmi (podíváme se do Německa, Rakouska, Polska, USA či do Palestiny), tvůrci se však ve výsledku točí v kruhu. Za cíl si vytkli prozkoumat, co nás na Hitlerovi a tématu nacismu stále fascinuje, jenže odpovědí na tuto otázku přichází pomálu. Zdůrazňují roli filmařky Leni Riefenstahl, jejíž Triumf vůle se propsal i do popkulturních Hvězdných válek. Fascinuje nás tedy nacismus pro svou estetiku, monumentálnost, obřadnost? 

Působivá je návštěva místa, kde se na území Polska nacházel vyhlazovací tábor Sobibor, ve kterém nacisté zabili čtvrt milionu lidí. Byl zničený ještě v průběhu druhé světové války, na jeho místě nacisté vysázeli stromy, aby nezůstaly žádné důkazy. Místní archeolog popisuje, jak důležité a zároveň bolestivé je odhalovat pozůstatky tábora pro budoucí generace. Pokud dokumentu kromě nepříliš objevných myšlenek něco vytknout, tak právě absenci podobných scén.

Autoři do dokumentu zahrnuli i popírače holokaustu Davida Irvinga, který zde vystupuje coby turistický průvodce po koncentračních táborech. V jednu chvíli je z jeho mikroportu slyšet, jak říká, že Židé se vždycky štítili práce, nebyli na ni zvyklí, raději vypisovali šeky, a proto při otrocké práci zemřeli. Podobně jako několik vystřižených projevů Donalda Trumpa Irving působí, jako by na Zemi spadl z jiné planety; jako zatvrzelý, přesvědčený a sebejistý muž s narcistickými rysy. Jenže člověk neví, zda se má jeho slovům a projevu smát, děsit se nebo ho litovat. Pokud byl Hitler podobný, jak bychom na něj reagovali? 

V závěru, necelých deset minut před koncem dokumentu autoři nastíní nejzajímavější téma – vzestup internetu a informačního věku, vliv influencerů a honbu za senzačním monetizovaným obsahem. K tématu se krátce vyjádřil i zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg, který má židovské kořeny. I s vědomím toho by dle vlastních slov svobodu projevu na internetu nekorigoval, což možná byla někdy jeho idea, realita nejznámější sociální sítě je však jiná. K banům zde dochází za o poznání triviálnější příspěvky (například za zobrazovanou nahotu). 

Co jsme se o Hitlerovi a nacismu prostřednictvím filmu vlastně dozvěděli? Něco o jeho částečné neuchopitelnosti, stále nám obrazně i doslova uniká, je kolem něj aura nedotknutelnosti. Byl odtažitý k ženám, měl rád psy, když bylo potřeba natočit se pro potřeby propagandy, měl velmi vřelý vztah k dětem. Jenže jak sdělili účinkující, Hitler byl obyčejný. Žil v obyčejném domě, maloval obyčejné obrazy, jedinou výjimkou byly jeho projevy, díky nimž si vybudoval kult a dokázal ovládat davy. Jenže právě ona obyčejnost by měla být na Hitlerovi alarmující vzhledem k tomu, jak některé dodnes fascinuje. 

Český rodák Jehuda Bauer věnující se historii pronáší těsně před koncem zřejmě nejzásadnější myšlenku, která se tématu týká. Ta ve výsledku vydá za celý film a jeho stopáž: „Náš problém netkví v tom, že by byli nacisté nelidští, ale že to byli lidé. To je zásadní problém.“