Ve finském akčňáku Sisu tečou hektolitry krve a hnisu. Nácky kosí obstarožní Jóna Wickula

Sisu je skutečně pojem, který vystihuje finskou mentalitu. Používají ho tamější politici, když chtějí vyjádřit, že se ničeho nebojí, a objevuje se v názvech či sloganech různých dokumentů o válce nebo o sportu. Například kosmonaut, co se nebojí vystoupit z lodi do volného vesmíru, je sisunaut.
Takže dědula na plakátu filmu Sisu se nejmenuje Sisu, ale sisu ztělesňuje. Není přitom ani moc živou postavou, a to nejenom proto, že by měl být většinu stopáže mrtvý nebo se dokonce jeví mrtvý. Je nadživotným principem, nadlidskou energií stlačenou do lidské, zjizvené, šlachovité a prošedivělé podoby.

91minutový snímek Sisu, který právě běží v našich kinech, láká na trailer, u nějž nás jako první ke srovnání napadne John Wick a jako druzí Hanební pancharti. 46letý režisér Jalmari Helander však začal svou poetiku pilovat už v polovině nultých let dávno před Pancharty. Spíš se zdá, že jeho cílem je budovat novou finskou akční mytologii. Tak se v Rare Exports zaměřil na okrádání Santy Clause a v Sejmi prezidenta nechal Samuela L. Jacksona bloudit s dospívajícím domorodcem severskou pustinou.

Sisu nám během krátké, syrové a hutné expozice představí starého muže, který v pusté divočině rýžuje zlato. Jeho osamocení protnou na obloze německá letadla, a když se na koni po boku s věrným teriérem vydává vstříc civilizaci, je jasné, že bude muset narazit na německé tanky, které mezitím z civilizace udělaly spálenou zemi. Unaveným náckům, jimž je jasné, že válku již i tak prohráli, však přijde výhodné ukrást starci zlato, s nímž by mohli začít nový život téměř kdekoli.

Ale dědula se jen tak nedá. Během pár vteřin jedna skupina Germánů pozná kvalitu jeho vojenského výcviku a specialit boje zblízka. Velice brzy také díky jeho vojenským známkám zjistí, že jde o likvidační „komando jednoho muže“, jemuž se přezdívá Kostěj nesmrtelný. (Ano, jsme blízko Babě Jaze alias Johnu Wickovi.)

Sisu je film podstavený na extrémní brutalitě. Jeho gore scény se blíží hororům a mají působit až groteskně, aniž by šlo o přímou parodii. Není to žádné Iron Sky nebo Kung Fury, kde nacisté létají ve vesmíru nebo jezdí na tyranosaurech a pomocí digitálních efektů se jejich těla rozprskávají. V Sisu jde víc o ruční práci a praktické efekty, hodně se pracuje s atmosférou a zakouřenými exteriéry.

Nepochybně se tu odkazuje k tradici exploatačních filmů a také spaghetti westernových kapitol oddělených titulky. Možná ještě víc než Hanební pancharti je v tom cítit jiný Tarantinův počin – Grindhouse. Zároveň není možné říct, že by šlo o čistý nazisploitation, neboť v těchto typech filmů šlo spíš o znásilňování vězenkyň. Sisu je spíš akční film, který se snaží zabránit tomu, aby se z něj stalo nazisploitation, protože hlavní hrdina chrání zajaté finské dívky, aby je nacisté znovu nezneužili, a naopak jim zajistí zbraně, aby se mohly pomstít.

Sisu je také fascinující tím, jak se snaží inscenovat co největší masakr na co nejmenší ploše a s co nejmenším množstvím figur. Přestože jsme celkově v otevřené krajině, přesouváme se mezi „hracími poli“, která málokdy dosahují velikosti fotbalového hřiště. Mrtvých je v tomto filmu sice pár desítek, ale ne mnoho desítek či snad stovek. „Kostěj“ sice má mít z minulosti na kontě kolem tří set zářezů, čímž evokuje legendárního finského snipera Simo Häyhä, jenž zastřelil kolem pěti set lidí, avšak v samotném ději postupuje obvykle po dvou třech lidech.

Musí vždy zajistit, aby měli nevýhodnou pozici, zatímco on bude krytý, schovaný nebo celkově zkrátka rychlejší. Jeho akce většinou nevyžadují extrémní fyzickou námahu, ale spíš chytrost a zákeřnost. Nebojuje čestně, nevyznává souboje. Jen přemýšlí, jak „smečku“ rozdělit a donutit ji hrát podle jeho karet. Touto strategií se film zdá být téměř realistický a minimálně první půlhodinu se opravdu dějí jenom věci, které by za daných podmínek byly možné, byť nepředvídatelné a s mnoha náhodami.

S postupujícími minutami se však ze starého muže stává nesmrtelný démon, který přežívá nelidské podmínky. Jako by ho sama bolest vybičovávala k větším výkonům a stával se z něj téměř upír, který vysává život ze svých protivníků. Ostatně doslova se to naplňuje v sekvenci, kde zůstává až příliš dlouho pod vodou a kyslík polyká z rozpíchaných plic utopenců.

Sisu je film, jenž nás stupňovaně nutí potlačovat nedůvěru a přijímat jeho stále šílenější nadsázku. Zdivočelý dědoch Aatami dovede předčít i Ramba, přežije oběšení, sešívá a vypaluje si rány, míří do čelního střetu s tankem, krumpáčem rozpáře břich letadla ve vzduchu, padá z kilometrové výšky do rašeliniště. Stává se čirou Nemesis, kdy ovšem ani není jasné, jestli tak nenávidí nacisty, nebo zda tolik miluje své zlato. Jako by mu tento kov propůjčoval posedlost a chránil ho, jako by se zlatá horečka propsala do horečnatosti a blouznivosti děje a jako by jeho kosti byly z kovu.

Sisu vůbec nelze poměřovat běžnými parametry. Jeho kvalita tkví v tom, že se neohlíží na pravděpodobnost. Film mate tím, že to není hezká vyčištěná digitální podívaná, ale z velké části poctivá špinavá manuální práce, takže ihned nevzniká pocit nerealističnosti jako u umělých blockbusterů typu Rychle a zběsile. O to zábavnější je sledovat, co si na nás ugrofinští filmaři dál vymyslí.

Čtyřiašedesátiletý Jorma Tommila vypadá dostatečně v kondici, aby se ještě někdy vrátil v Sisu 2 se dvěma litry hnisu.