Seriál Ve při o souboji dvou choleriků patří k tomu nejlepšímu, co Netflix kdy uvedl

Spojují je asijské kořeny, potřeba zavděčit se rodičům a vnitřní smutek. Amy i Danny mají možná jiné zázemí, ale v současném světě jsou podobně ztracení a frustrovaní. Když se tak jednoho dne střetnou na stejném parkovišti kdesi v Los Angeles, všechen jejich vztek vybublá. Spouštěčem je zatroubení a následné sprosté gesto, které vede k honičce napříč pečlivě upravenými záhony a málem skončí nehodou. Namísto toho, aby šlo o ojedinělou epizodu, Amy i Danny si z „neviditelného“ řidiče ve druhém autě vytvoří ultimátního nepřítele, na němž si hodlají vybít všechny rány, jež jim svět podle nich uštědřil. A postupně se oba dostanou do bodu, odkud není návratu.

Desetidílná série se rovnoměrným způsobem věnuje oběma hrdinům i jejich rodinám a první dvě epizody se formují jako moderní verze Války Roseových, pokud jde o spor dvou (v tomto případě nicméně cizích) lidí, kteří si navzájem dělají naschvály. Postupně však nabírá další témata (migrace, místo jedince v současné společnosti, ztrátu iluzí i vlastní důstojnosti). Ukazuje nám zázemí obou postav, představuje jejich obavy, sny či životní zklamání a ze zdánlivě jednoduchých figur se plíživě stávají komplexní charaktery.

Jádrem Ve při nicméně zůstává vztek. A ne ledajaký vztek. Je to lety hromaděná frustrace, často neviditelná pro okolí, kdy najednou člověka dokáže zlomit i drobnost a udělat z něj nemyslícího idiota. Emoce jsou to hlavní, oč tu běží. A každá je budovaná s téměř chirurgickou přesností. Tam, kde se jiné satiry krkolomně snaží poukazovat na nemoci konzumní společnosti a snahu hledat řešení v instagramových modlách (inspirovat se u jiných, jak žít, jakým způsobem prezentovat sebe a přistupovat k životu), případně ve víře, jde Ve při cestou nevtíravě sestavených impulzivních rozhodnutí, která zdánlivě nabízí východisko, ale nakonec hrdiny nechají napospas jejich osudu. Tvůrci přitom své postavy nijak nešetří. Pěkně je vymáchají v každém špatném rozhodnutí a nic jim neodpustí.

Showrunner Sung Jin Lee má záviděníhodný cit pro budování jednotlivých scén, a přestože se v některých momentech nevyhne některým vypravěčským klišé (filmověji sestavené rozhovory, házení klacků pod nohy za každou cenu), pomocí citlivě napsaných dialogů a fantastických výkonů ústřední dvojice (fenomenální Steven Yeun a Ali Wong) ale ani jednou nemine cíl. A to navzdory tomu, že míchá absurdní komedii, citlivé drama a chvílemi dokonce explicitní násilí. To je dáno i velmi dobrou prací s postavami, u nichž dokáže dobře ilustrovat to, že i někdo z úplně jiné sociální skupiny nakonec může být naším odrazem. 

Speciální zmínku si zaslouží i vynikající soundtrack, jednotlivé cliffhangery na konci každé z epizod a hravé úvodní titulky. Filmařsky je tento seriál jedna velká radost.

V roce 2004 natočil Paul Haggis citlivé oscarové drama Crash, v němž se do určité míry věnoval podobným tématům. Dodnes mám v živé paměti okamžik, v němž životem naprosto vysílená Sandra Bullock vysvětluje svému filmovému manželovi, že „je neustále naštvaná a netuší proč“. Ve při je ztělesněním této věty. A po celou dobu, přestože se příběh nebojí posouvat do téměř šílených otáček, nesejde z cesty.

P.S. Někdo by měl dostat speciální ocenění za hravý český název Ve při (originál Beef totiž neznamená jen spor, ale také hovězí).

P.P.S. Tleskám tomu, koho napadlo, že do momentu, kdy jedna z postav prožívá téměř teenagerovsky naivní rozchod, začne v rádiu hrát ústřední píseň z Dawsonova světa.