Čtyři různé verze života nadané pianistky. Drama Julie, co by bylo kdyby... se ptá, jestli věříme v náhodu

Co určuje náš osud? Je výsledkem souhry náhod, nebo je předem daný? Ovlivňují ho lidé, naše činy a volby, které učiníme? Takové otázky nám na začátku snímku prostřednictvím protagonistky Julie překládá scenáristické duo Camille Treiner a Olivier Treiner, který se postaral i o režii. Julie, co by bylo kdyby... se snaží prostřednictvím čtyř navzájem se proplétajících verzí jednoho příběhu ukázat, jak můžeme tuto tematiku až metafyzickou disciplínu nazírat a hledat v ní pro sebe odpovědi. O pomyslné přehození výhybky se v rámci syžetu postará několik náhod – zapomenutý pas, dopravní nehoda a malé zdržení v knihkupectví.

Vyprávění začíná v roce 1989 na konzervatoři v Amsterdamu, kde sedmnáctiletá Pařížanka Julie (Lou de Laâge) studuje. Tady se její příběh poprvé rozvětví, když v jedné realitě vyrazí se spolužáky bourat Berlínskou zeď, zatímco ve druhé musí zůstat doma. Další štěpení se odehraje o několik let později, kdy hlavní hrdinka ne/potká v knihkupectví fyzika Paula (Raphaël Personnaz). Poslední zásadní zvrat se odehraje během klavírní soutěže, kdy Julie jednou zvítězí, podruhé zůstane mezi poraženými.

Snímek při analýze velmi svádí k využití feministické optiky, kdy docela zásadní roli v jinak prostém a v literatuře i ve filmu mnohokrát variovaném příběhu hraje zásadní roli to, že sledujeme současnou ženu, bílou Evropanku ze střední třídy. Je tedy otázkou, nakolik její osud ovlivní sledované náhody, a nakolik se v nich opakuje to, co ji ve společnosti v rámci daného sociálního statusu determinuje – tedy především očekávaná role matky a emancipační touha po kariéře. Identifikovat se s Julií proto pro tuzemské ženské publikum nebude tak obtížné, což je velké plus.

Protagonistka prožívá to, co bychom v životě současné ženy předpokládali. Snaží se uspět v práci a v osobním životě hledá běžnou dávku štěstí, spojenou s partnerskou láskou, možností vychovávat děti a bezproblémovým vztahem se svými rodiči. Snaha realizovat se v životě, dělat něco, co ji naplňuje, je rozprostřená na úsečce od naprostého psychického selhání až po kariéru skvělé pianistky. Mateřství nejen jako radost, ale za určitých podmínek i jako břemeno žen zde variuje v možnostech vyčerpání a vytížení, dočasné ztráty potomků, přijetí jiné výchovné pozice i bezdětného života.

Muži přitom Julii nepřestávají připomínat, co by pro ni mělo být důležité, což vychází z určité tradiční představy o úloze ženy ve společnosti. Právě oni jsou těmi, kteří ve filmu nefungují jako náhodná proměnná, ale kteří ji svými zásahy a činy do určité míry determinují a přepisují její životní trajektorii. Ať už je to sic milující, ale neústupný otec Pierre (Grégory Gadebois), výrobce pian, či manžel Paul, jenž se sice snaží svou ženu podporovat, ale doopravdy jí nenaslouchá.

Co srovnání jednotlivých pozměněných příběhů ukazuje jako cenné, je skutečnost, že vítězství či prohra se v určité chvíli může jevit jinak, než jaké bude mít v budoucnosti důsledky. Ani tyto dějové prvky však nemusíme brát jako něco fatálního. Představují pouze určitou expozici, vše totiž samozřejmě souvisí i s volbami a možnostmi interagujících postav. Nicméně připomíná nám to, že podobné pocity prchavých životních výher či ztrát jsou určitým konstruktem, na němž se kromě zaangažovaného jedince podílí i společenské instituce a symbolická rovina čítající tradice, stereotypy a mýty.

Snímek vedle sebe jednotlivé verze příběhu nestaví paralelně; na důležitých rozcestích vždy opíše menší nebo větší kruh, ale neustále se posunuje dopředu. Cestujeme tak na časové příčce z roku 1989 do roku 2052, kdy hlavní hrdinka slaví významné životní jubileum. Tento způsob vyprávění je příjemné sledovat, děj se totiž zbytečně neopakuje ani složitě nevětví.

Vyznat se v jednotlivých narativních stopách je přitom vcelku snadné. Poznáme to podle určité významné změny či události, která se právě odehrála a částečně definovala situaci, případně podle účesů Julie. Navíc tak, že toto variování nevnímáme víc, než je nutné, tedy rušivě. Můžeme se proto snadno soustředit na to, jaký význam má daná změna pro Juliin další život a jestli bylo možné ji ovlivnit.

Zatímco například Lola běží o život režiséra Toma Tykwera z roku 1998 sice pracovala s podobnou formou vyprávění, jednotlivé příběhy se ale od výchozího bodu rozbíhaly paprskovitě, aby dospěly k jinému konci, aniž by se protínaly a doplňovaly. Podobné schéma využívala třeba i Srdcová sedma Petera Howitta s Gwyneth Paltrow v hlavní roli. Julie, co by bylo kdyby... tak proti těmto dvěma snímkům plyne souvisleji a lépe odsýpá, aniž by však děj působil zmatečně a zápletka nudila.

Otázkou přesto zůstává, nakolik chceme přistoupit na hru autorské dvojice a uvěřit, že náhoda je tak velkou součástí našich životů. Paul se ve filmu zabývá teoriemi predikce a při seznámení Julii vysvětluje Brownův pohyb, kterým se v přírodních vědách popisuje náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu.

Měli bychom uvěřit, že podobnou dynamiku mají naše trajektorie, v nichž sice nějakým způsobem rozhodujeme a jednáme, ale náhoda určuje směr a sílu pohybu. Byť se tedy film drží určitého morálního kompasu, kdy každý čin má svoje důsledky, a je na něm sympatické i to, že nabízí tolik potřebnou naději, podlehnout tomuto tvrzení může znamenat vzdát se do jisté míry vlády nad svým životem a příběhem.

Škoda, že se film nakonec rozhodne upřednostnit jeden z odvyprávěných příběhů, který v samotném závěru ustaví jako nosný. Vnucuje tak preferované čtení a eliminuje možnost vlastních interpretací a preferencí, což ho po většinu stopáže činí zajímavým a přínosným. Snadněji se srovnávají jednotlivé dějové linie a pojmenovávají aspekty, které zapříčinily změnu podmínek i eskalaci příčin a následků. Navíc jako by nám tím autorská dvojice říkala, že určitá fatálnost v našich životech přeci jen existuje, což však zabíjí jakokouli motivaci ke změně.

Julie, co by bylo kdyby... je tím typem přemýšlivého filmu, který dokáže upoutat pozornost, potěší velmi dobrou kamerou, citlivě zvolenou klavírní hudbou i libozvučnou francouzštinou. Jenže nezůstane za nehty. Ale je tu ona zmíněná naděje, která možná ve finiši trochu lacině vybízí k dojetí, ale zároveň je silná jako mentolové bonbóny. V dnešní době jí určitě nepohrdnete.

Valentýnské filmy nejsou jenom romantické komedie, ale i melodramata. Které z nich jsou světově nejpopulárnější? Musí jít vždy o příběhy mezi mužem a ženou, nemohou tam být i zvířata a stroje? A jak se ubránit kýčovitému dojetí?