Mějte se na pozoru před Trollem! Norská nestvůra zašlapává lidi v děsivě šablonovitém filmu

Katastrofické akční filmy o obrovských ještěrech či primátech, kteří z velkoměst nadělají fašírku s lehkostí dítěte ničícího hrad z písku, prošly v minulé dekádě renesancí díky MonsterVersi studia Legendary. Moderní verze Godzilly a Konga, potažmo jejich loňský pěstní souboj, si u publika vedly nad očekávání dobře a Norové rostoucí poptávku vyslyšeli. Tamní blockbusterový přeborník Roar Uthaug, jenž natočil třeba katastrofickou Vlnu nebo svěžího Tomb Raidera, včera na Netflix doručil příběh starodávného trolla, který procitl ze spánku a norské vládě zadělává na potíže. A pokud jste viděli takřka jakýkoli film o útoku obří nestvůry, Troll vás nemá čím překvapit.

Nejde o to, že by daná tematika neskýtala originální podněty. Jak ukázal roku 2010 André Øvredal s Lovcem trolů, přenesení folklorních bytostí do reality může dopadnout zábavně a nedělat z lidí blbce. Stačí, když tvůrcům neschází cit pro absurdno a nápaditost ve scénách, kdy máme před podivnými tvory upadnout do bázně. Skoro nic z toho bohužel v Trollovi nefunguje.

Začátek přitom slibuje poctivý odvar z díla Rolanda Emmericha, jenž onehdy na New York poštval Godzillu ve vtipném a kritikou ztrhaném velkofilmu s Jeanem Reno. Troll se vyprostí z odstřelované důlní šachty poměrně záhy a okamžitě zasedá vláda, která posílá pro paleontoložku Noru Tidemann (Ine Marie Wilmann). Ta kopíruje postavu Matthewa Brodericka ze zmíněné Godzilly a jako jediná si zachovává zvídavý přístup a zdravý rozum. Lidé u moci oproti tomu přepínají na zelené mozky a až do konce činí jedno špatné rozhodnutí za druhým, aby mohl vzniknout dostatečný konflikt.

Takových klišé zde najdeme spoustu. Otec protagonistky je samotářský konspirátor s vizáží galského druida, jenž existenci trollů dlouho předpovídal, a podobá se dalšímu Emmerichovu charakteru, jehož ztvárnil Woody Harrelson ve sci-fi 2012. Šablonovité postavy, které zahrnují čestného armádního velitele či nerda pronášejícího geekovské hlášky, Uthaug doplňuje také neoriginální režií. Nedělá mu problém obšlehnout celé scény ze slavných blockbusterů, takže postupně poznáme Jurský park (třesoucí se hladina vody), Godzillu z roku 2014 (takřka totožné zničení mostu) nebo Konga: Ostrov lebek. V posledním případě jde o nezdařený nálet helikoptér na trolla, v němž se užívají totožné záběry jako v sekvenci, kdy Kong poprvé přivítá Samuela L. Jacksona a spol. na svém ostrově.

Co by mohlo za určitých okolností fungovat jako pouhá pocta, přitom v Trollovi zastává pozici klíčových trikových momentů, kolem nichž se vystavěla chabá zápletka. Tvůrci zpočátku chápou, že se nemohou brát úplně vážně, a navnadí na poctivý žánrový příspěvek s nutnou dávkou klišé. Ambice filmu, v němž helikoptéry letí s masivními zvony vstříc monstru, které nenávidí křesťany a kostelní odbíjení, opravdu nepřesahují žánrovou zábavu. Jenže vzhledem k tomu, že Troll stojí na vlastní mytologii, se lavina nepůvodních zvratů stává kontraproduktivní.

Místy dostaneme militantní akci a pochopitelně hrozbu použití jaderné hlavice, jindy převládá spíše pohádkovost. Kamenná stvůra má svědomí a také rodinnou minulost, která leží pohřbená v podzemních kobkách, kde lidé trolly kdysi zmasakrovali. Snímek tak rozvíjí další tendenční linii a z trolla dělá oběť lidstva, které expanduje do všech koutů světa a s přírodou si zahrává třeba prokopáváním skal.

Nakonec ani netušíme, co tvůrce k výrobě filmu vlastně motivovalo. Po ruce mají skvělé efekty a bájného trolla dokázali oživit přesvědčivě, ale jeho pochod hezkou krajinou ověsili nesourodými a hloupými situacemi. Za vše hovoří moment, kdy vládní činitel ztratí poslední špetku rozumu a do vysílaček hystericky prosazuje to nejhorší možné řešení. Tehdy mu ránu pěstí uštědří dosud zamlklá hackerka, za což ji vedlestojící generál odmění úsměvem a uznalým pokývnutím.

Troll měl ve svižném úvodu našlápnuto ke kvalitnímu monstrfilmu, v němž se mísí severská mystika s poctivostí hollywoodských spektáklů. Mentálně i vizuálně ale skončil jako nenápadité dílo pro děti. Filmoví fanoušci a fanynky si v něm jistě najdou kousek „guilty pleasure“, ale tajné potěšení z přiblblé podívané rozhodně nezastíní nudu, přízemní humor ani tuctové nezajímavé postavy.

Jako první „creature feature“ v životě to někomu může svou jednoduchostí a přímočarostí učarovat. Ukázkovým příkladem, jak z trollů (a z libovolných děsů folklóru) udělat životné, uvěřitelné a místy zábavné filmové atrakce, ale jednoznačně zůstává již vyzdvihovaný a nízkorozpočtový Lovec trolů.

Sérioví vrazi jsou hlavními hvězdami žánru true crime. Nová hraná série na Netflixu ale zachází mnohem dál než všechny ostatní. Nesoustředí se jenom na postavu vraha, dává velký prostor i obětem a jeho rodinám. Ale je to dobře?