Nové rakouské drama Velká svoboda připomíná tématem i vítězstvím v soutěži popularity Vykoupení z věznice Shawshank
Od roku 2017 je pravidelnou součástí uherskohradišťské Letní filmové školy i sekce s názvem LFŠ uvádí. Publikum může zhlédnout trojici aktuálních evropských titulů a zvolit nejoblíbenější z nich, který se napřesrok v lednu dočká i širší distribuce. Na loňské Filmovce diváci a divačky nejlépe ohodnotili rakousko-německé drama Velká svoboda, jež proto nyní vstupuje do kin.
Vítězství v tomto hlasování tedy potvrzuje, že vězeňská dramata jsou silným a divácky vděčným subžánrem. Vždyť dvojice snímků Franka DarabontaVykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle se dlouhodobě pohybuje na čelních příčkách nejen tuzemských uživatelských databází. Velká svoboda se rovněž téměř celá odehrává v prostředí věznic, motiv nespravedlivě odsouzeného hrdiny však rozšiřuje o třaskavý společenský kontext.
Nechvalně známý paragraf
Vyprávění začíná v roce 1968, kdy je Hans Hoffmann (Franz Rogowski) odsouzen ke dvouletému pobytu ve vězení, protože se na veřejných záchodcích opakovaně oddával sexuálním aktivitám s dalšími muži. Záhy se ukáže, že Hans není za podobný „zločin“ trestaný poprvé. Za mřížemi se takto ocitl už v roce 1957 a především hned jako mladík v roce 1945, nedlouho poté, co byl osvobozený z koncentračního tábora, kam ho nacisté deportovali rovněž kvůli jeho sexuální a emoční orientaci.
Různé režimy se totiž odvolávaly na věhlasný paragraf 175 německého trestního zákoníku, jenž mezi lety 1871 a 1994 postavil sexuální styk mimo zákon. Nacisté původní několikaměsíční tresty výrazně zpřísnili, ovšem ani po konci druhé světové války nedošlo ke kýžené reformě. Změny přišly až na přelomu 60. a 70. let, ale na definitivní legalizaci homosexuálních styků se muselo ještě další dvě dekády čekat. O tématu mimochodem pojednával i zdařilý dokument Paragraf 175 (2000), podle něhož nacisté zavřeli kolem 100 000 mužů, z nichž přežily pouhé čtyři tisícovky.
Hansův příběh se tedy odehrává ve třech časových rovinách, v nichž se však děje do značné míry totéž. Zpočátku mladý, posléze stárnoucí muž je bez ohledu na aktuální politické klima ostrakizovaný a perzekvovaný za své otevřené projevy sexuality, jež ale pochopitelně plynou především z touhy po lásce a blízkosti. Pro takový životní styl však nemá německá společnost pochopení, a tak Hans opakovaně končí ve vězení. Na rozdíl od některých přátel a milenců, kteří se rozhodnou předstírat „spořádanost“, však nehodlá ustoupit, odmítá se vzdát naděje na svobodný a vztahově naplněný život. Dobře ví, že si hraje s ohněm, což podtrhuje i jeho ochota držet hořící sirku po zapálení cigarety co nejdéle, ale nemůže si pomoct.
Přehlednost i obětaví herci
Z hlediska ideálů je film samozřejmě ušlechtilý a chvályhodný, a právě tuto sympatickou tvrdošíjnost a nepoddajnost lidského ducha zahraniční recenze opakovaně vyzdvihují. Uznání si zaslouží i velmi přehledné vyprávění, jež si navzdory rozsáhlým flashbackům udržuje přehlednost. Publikum se vždy dočká dostatečného množství vodítek k zorientování nejen v čase, ale i v klíčových motivech daného období.
Jedná se o druhý snímek rakouského režiséra a scenáristy Sebastiana Meiseho, jenž svou psychologicky laděnou prvotinu Klidný život (2011) úspěšně uvedl na festivalu v San Sebastiánu. S dalším filmem přišel až o dekádu později a dočkal se ještě výrazně pozitivnějšího přijetí. Z předloňského ročníku festivalu v Cannes si odvezl cenu poroty z vedlejší sekce Un Certain Regard a na Evropských filmových cenách se ocenění dočkali kameraman Crystel Fournier a autoři hudby Nils Petter Molvær a Peter Brötzmann.
Jednoznačně největší pozornost však k sobě přitahuje Franz Rogowski v hlavní roli, který se nevyhýbá nahotě fyzické ani emoční. Stále mladý německý herec, připomínající osvaleného Joaquina Phoenixe, na sebe upozornil už ve zdařilé romanci Láska mezi regály (2018) či v tajemném dramatu Tranzit (2018) a nyní předvádí další velmi obětavý výkon. V úloze věčného mukla Viktora, s nímž Hans pracně vybuduje dlouhodobé přátelství, se představuje zkušený rakouský herec Georg Friedrich, známý především z filmů Michaela Hanekeho (Pianistka, Sedmý kontinent) či Ulricha Seidla (Import/Export, Psí dny).
Není to trochu málo?
Kolem filmu se též rozvířila diskuze navrhující jeho promítání středoškolákům, kteří by se tak mohli poučit o určitých společenských reáliích v Německu 20. století. S takovými návrhy nelze (navzdory několika poměrně explicitním sexuálním scénám) nesouhlasit, zároveň se tím však odhaluje i největší slabina tohoto díla – totiž zcela konvenční zpracování, v němž není prostor pro nic jiného než pro důstojnou prezentaci silného tématu.
Nejde o to, že by se Meise a jeho tým musel pouštět do krkolomných formálních hrátek, snaha nezkalit nosnou myšlenku se však projevuje třeba i jednorozměrností Hansova charakteru. Na to, že s ním strávíme naprostou většinu bezmála dvouhodinové stopáže, je až překvapivé, že o něm nevíme nic nad rámec jeho sexuální orientace. Těžko najdeme moment, kdy by se Hans snažil o něco jiného než svobodně souložit či jinak trávit čas se svými milenci.
Fádnost postavy se snaží nabourat přátelství s Viktorem a také snový konec, v němž se Hansovi aspoň trochu dostaneme do hlavy, jedná se však jen o drobné úkroky od přímočarého představeni myšlenky, jež je přitom od první minuty jasná – netolerance sexuální a emoční orientace je přežitkem, který do 21. století nepatří. Není špatné si to čas od času připomenout, ale o mnoho víc tento snímek bohužel nenabízí.
hodnocení: 65 %
Kinolog: Nejlepší české filmy roku 2022 podle šéfredaktora Kinoboxu
Loni vzniklo 76 českých filmů – dokumentárních, hraných i animovaných. Vybrat ty nejlepší z nich bylo těžké. Kritériem bylo hlavně to, aby ona vybraná sedmička pokaždé reprezentovala jiný filmový styl.