Divoch chce uniknout před povinnostmi a žít jako Viking. Trefná dánská komedie řeší krizi mužství

Podobných filmů jako Divoch jsme viděli mnoho, alespoň se to zdá na první pohled. Obyčejnému chlápkovi „trochu přeskočí“, rozhodne se, že bude žít mimo civilizaci, zabalí se do kožešiny, vyrobí si luk a uteče před svým životem. Doma nechá ženu a dvě děti a utáboří se ve vedlejším státu uprostřed divoké krajiny, kde chvíli v klidu přežívá. Nevyhnutelně se dostane do řady šílených patálií, zkříží cestu uprchlému pašerákovi hašiše, ze kterého si udělá nejlepšího kamaráda, a jejich vznikající přátelství je naučí vážit si krásy každodennosti… Nebo tak něco. Má to v sobě kus Návštěvníků o dvojici různorodých lidí cestujících časem do moderní doby, kus Volného pádu, kde se Michael Douglas vydal na cestu pomsty civilizaci, i kus Útěku do divočiny, příběhu o moderním poustevníkovi.

Dánská komedie Thomase Daneskova ale nabízí přece jen víc než nejkratší možnou cestu k cíli. Sice by bylo trochu přehnané označit ji za inovativní nebo zvlášť překvapivou, přesto se daří najít chytlavý úhel pohledu. Daneskov volí seversky chladný přístup, humor do filmu vstupuje většinou jemnými náznaky a s výjimkou několika konkrétních scén bychom mohli výsledek označit spíš jako drama se smyslem pro humor, které umí docenit svou absurdní zápletku.

Martin se nepomátl na rozumu, není zcela odtržený od racionálního uvažování. Ale není to ani muž, který by prohlédl povrchnost společnosti a pronášel velká moudra o zkaženosti naší doby, byť se právě o to snaží. Nemá smysl, abychom se pokoušeli provést jeho přesnou analýzu.

To, čím si prochází, můžeme laicky nazvat třeba „nervové zhroucení“. Zkrátka jde o situaci, kdy se mu v důsledku dlouhodobé krize cosi posunulo v hlavě a on se upnul k jediné myšlence – oproštění se od civilizace a sice pohodlného, ale nenaplňujícího života.

Film v Martinově obsesi nenachází nic romanticky krásného, ale ani ho neponižuje a nevysmívá se mu. V mnoha ohledech ho chápe, ale také jasně ukazuje, proč jeho sen není skutečnou alternativou. Martinovi totiž nestačí stát se poustevníkem. Chce, aby svět začal následovat jeho představy o správném způsobu života. Jinak klidný chlap přepíná do záchvatů agrese, když se mu nepodaří vtáhnout do své vize ostatní.

Především nemůže vystát ty, které považuje za „součást systému“ – prodavače na benzince, který požaduje platbu. Nebo nedejbože policisty. Nejhorší je, když se Martin dostane na místo, které si představoval jako komunu autenticky žijících Vikingů, ale zjišťuje, že celé společenství je spíš atrakcí pro znuděné maloměšťáky. I zde se platí penězi, i zde si lidé vyměňují falešné úsměvy. Mohl by zaplatit, protože peníze k dispozici má, jídlo se ale raději pokusí ukrást, vyvolá konflikt a nakonec odjede v „náčelníkově“ autě.

Je proto paradoxní, že se tak moc upne na pašeráka Musu, kterému zašije zraněnou nohu a po jeho autonehodě ho doprovází do bezpečí. Musa je samozřejmě člověk usilující o finanční zisk, ostatně táhne s sebou tašku s penězi ukradenými jeho kumpánům, přesto k sobě oba poměrně rychle najdou cestu. Snad proto, že Musa sice usiluje o zisk, ale mimo systém.

Jejich putování zabírá většinu stopáže. Rodící se přátelství mezi nimi je asi nejnaivnější částí filmu, vzniká trochu moc rychle a je příliš čisté. Tady tvůrce zrazuje jinak civilní stylizace, která evokuje potřebu realismu – sama existence téhle dvojky je však silně „žánrová“ a připomíná různé komedie s podobným námětem. Chceme jejich rostoucímu vztahu uvěřit už jen proto, že Rasmusu Bjergovi a Zakimu Youssefovi to spolu hodně klape. Chápeme ale, že jde o poměrně neuvěřitelný vývoj.

Martinovu potřebu pomoct Musovi můžeme alespoň vnímat jako součást jeho „stavu“. Je jasné, že jakkoliv mluví o tom, že chce být sám, ve skutečnosti touží najít někoho, s kým se bude cítit natolik bezpečně, aby se s ním mohl podělit o své nejistoty a pochyby. A Musa je jediný, kdo není v pozici, z níž by se Martinovi vysmíval.

V několika málo scénách sledujeme i Martinovu ženu, která je se dvěma dcerami a rodinným králíkem přivolána z jejich domovského Dánska policií, když po jejím manželovi pátrá kvůli incidentu na benzince. Musí se vyrovnat s tím, že její doposud zcela obyčejný muž začal pobíhat po norském venkově v kožešinách, přepadat lidi a krást, vybavený pouze lukem a šípy. Dává smysl, že hrdinou tohoto filmu je muž – zobrazená krize a její projev je přímou reakcí na maskulinní stereotypy a fantazie. Ženský úhel pohledu je ale rovněž důležitý, celou věc nepříjemně komplikuje a ukazuje v novém světle.

Martin prožívá (a svým způsobem si užívá) krizi středního věku, zatímco jeho manželka stejný luxus nemá, protože někdo se musí postarat o děti a domácnost. Jejich střet je nečekaná a vítaná část filmu, která ukazuje ten aspekt příběhů o úniku, od kterého většinou vypravěči spíš odpoutávají pozornost. Dalo by se postesknout, že tento prvek mohl být více rozvedený, ale v celovečerním filmu zkrátka není prostor na důsledné rozvíjení každého motivu.

Martin je typickým důsledkem doby, kdy různí internetoví šarlatáni vemlouvají svým příznivcům, že jejichž mužství je v ohrožení a je třeba s tím něco dělat. Jeho krize se zdá nakonec víc než čímkoliv jiným vyvolaná hlavně pochybami o sobě, pocity nedůležitosti a selhání. Snaží se je kompenzovat tím, že se stane „správným chlapem“, jako by zahalení se do kožešin a lovení zvěře mohlo vyřešit jakýkoli z jeho problémů. Jeho frustrace je jistě komplexnější, stačí se podívat na jeho odpor vůči projevům „systému“. Není ale překvapivé, že ji nezvládá přesně pojmenovat a soustředí se na vikingský ideál.

Daneskov všechny tyhle motivy otevírá a načrtává, i když je diskutabilní, nakolik dokáže také něco říct. Nakonec se uchyluje ke snaze o celkem přímočarou emociální katarzi, aniž by uspokojivě završil vše, do čeho se pustil. To je trochu škoda, přesto je Divoch docela zábavným, odsýpajícím a v dobrém slova smyslu dobově poplatným filmem, který stojí za zhlédnutí.