Na ptáky jsme malý páky. Finský horor Ono je E. T. pro úchyly

Ono v zásadě naplňuje klasickou formulku severských žánrovek, které umí propojovat společenské problémy a žánrové atrakce do chytlavých, ale přitom komorních filmů. Debut Bergholm nám nejdřív představí domácnost, která navenek působí jako křečovitá reklama na tradiční rodinu, ale postupně se ukazuje, že vztahy mezi jejími členy jsou zrůdně pokroucené a všechno drží pohromadě jen díky dynamice mezi totálně panovačnou matkou a submisivním otcem. Celý děj sledujeme perspektivou malé Tinjy, která si ve svém pokojíku „vysedí“ podivné ptačí monstrum z obřího vejce.

Do nějaké míry by se Ono dalo označit za „E. T. Mimozemšťan pro úchyly“. Podobně jako ve Spielbergově klasice (nebo vynikajícím německém hororu Noční můra - Der Nachtmahr) i tady autoři vyprávějí o ženě, která před svým okolím ukrývámonstrum, k němuž má zvláštní mateřský vztah. Přestože jde o ztělesnění všeho,za co bychom se před ostatními styděli a snažili se to ukrývat. Ptačí obluda je fyzicky odporná, vypouští ze sebe hleny, pojídá Tinjyny zvratky a podobně. Navíc se po čase začne dívce fyzicky podobat.

A Ono provádí docela intenzivní atak na naše pocity odporu a studu. Vedle toho se film podobně intimním způsobem vrtá v základních rodinných rolích a vztazích. Příšera je zároveň ztělesněním Tinjiny probouzející se puberty, její živočišnosti, kterou perfekcionistická matka systematicky potlačuje, i „kukaččím mládětem“, jež se usadilo uvnitř rodinného hnízda a tvoří tu cizí, predátorský element.

Slabinou filmu je možná to, že se nedokáže rozhodnout, do jaké míry chce být stylizovanou, groteskní noční můrou a do jaké civilním, děsivým hororem, který má jenom nezvykle bizarní zápletku. Nejčastěji používaná fotka z filmu zachycuje Tinju v jejím pokojíčku s květovanými tapetami, jak hladí obří vejce usazené do vykuchaného růžového plyšového medvěda. Z ní by se mohlo zdát, že budeme sledovat vizuálně odvázanější a blouznivější podívanou. Jenže na to, jak podivnou zápletku film má, tak se jeho stylizace drží hodně při zemi. Spoustu scén, kdy dochází k drobným rodinným třenicím, nebo kdy Tinja trénuje gymnastiku, bychom klidně mohli vidět v nějakém evropském nezávislém dramatu o dospívání.

Vlastně i vzhled monstra by tomu mohl odpovídat. Ptačí zrůda byla vytvořená pomocí klasických speciálních efektů – částečně jako animatronická loutka, částečně jako kostým pro živé herce. Jejím autorem je mimochodem původem nizozemský, ale ve Velké Británii usazený tvůrce efektů Gustav Hoegen, který pracoval na analogových (posléze digitálně „vylepšených“) monstrech pro hollywoodské hity jako Prometheus nebo Stopařův průvodce po galaxii. Příšera v Ono je v tomhle ohledu příjemně staromilská, ale zároveň precizní práce. Monstrum působí jako přerostlé mládě, zároveň zranitelně a odpudivě, groteskně a přitom fyzicky – snadno si můžeme představovat, jak se toho dotýkáme, ale ta představa v nás zároveň budí odpor.

Spojovat polohu civilního dramatu s nadpřirozenými děsivými prvky je v žánru celkem běžné. Jenže Ono zároveň místy vypadá i jako přehnaná satira – Tinjyn bratr vypadá jako kopie svého uťápnutého tatínka a matka zase celou neustále natáčí na svůj blog, kde se všechny snaží prezentovat jako dokonale harmonickou rodinku, z níž permanentně sálá štěstí.

Mezi těmahle třemi polohami film místy klopýtá a zároveň se snaží nějak ukočírovat řadu témat, která jinak dějově poměrně jednoduchý film rozehrává. Není divu, že závěr filmu spíš vyšumí do ztracena, než že by dal celému příběhu zřetelnější pointu.

K tomu, aby se Ono stalo žánrovou klasikou, mu chybí osobitější vize a ochota jít za hranu i v něčem jiném než jen v intenzivním body hororu. Zároveň je to dostatečně ohavné a agresivní žánrové ptáčátko, takže se v současném hororovém vrhu neztratí.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.