Netflix uvedl své letošní oscarové želízko. Bílý šum od špičkového filmaře mísí konverzační komedii, katastrofické drama a alegorii smrti

Bílý šum nás seznamuje s americkou středostavovskou rodinou, jejíž jinak obyčejný život pronásleduje strašák všudypřítomné smrti. Otec Jack Gladney (Adam Driver) na univerzitě přednáší o Hitlerovi, kterého jeho kolega Murray Siskind (Don Cheadle) během jejich rozhovoru trefně popíše přívlastkem „větší než smrt“. Matka Babbette (Greta Gerwig) tajně užívá neznámé prášky, což trápí zejména úzkostnou starší dceru Denise (Raffey Cassidy). Syn Heinrich (Sam Nivola) pro změnu pozorně naslouchá všemožným konspiracím a hltá záznamy katastrof běžících v televizi.

Režisér a scenárista Noah Baumbach (Manželská historie, Sépie a velryba) načíná příběh Siskindovou přednáškou o autonehodách v americké kinematografii. Spektakulární záběry havarujících a vybuchujících vozů vysvětluje jako formu odreagování se a zábavy i jako projev fetišizace smrti člověka, která díky médiím a filmům proniká do každodennosti. Baumbach současně předesílá prostřední část vyprávění, kdy po jedné nehodě unikají do ovzduší toxické látky a celé město se musí kvapně evakuovat.

Prvních devadesát minut filmu funguje takřka bez výhrad. Tvůrce proslulý rychlými a důvtipnými dialogy na publikum chrlí jeden podnět za druhým a vyprávění propůjčuje nesmírnou lehkost navzdory tomu, že řeší ta nejzávažnější témata. Rodiče vedou v posteli debatu o tom, jak si přejí, aby nepřežili toho druhého a nemuseli žít bez něj. Neslyšíme v tom naléhavost, oba jsou ostatně mladí a více se vzájemně špičkují a prokazují si náklonnost. Driverův Jack navíc postrádá schopnost sdílet kolektivní obavy, které přijímá s rezervou.

Důležité scény se odehrávají v supermarketu. Postavy tam nechodí pouze nakupovat zbytečnosti, ale vyloženě trávit volný čas. Baumbach si dal záležet, aby tyto prostory vyobrazil v křiklavých pozitivních barvách a zanesl do nich situační humor, díky němuž se mezi regály cítíme podobně příjemně jako hrdinové.

Zvrat nastává kvůli nebezpečné situaci, která mimo jiné znemožní navštěvovat nákupní centra a postavy vytrhne z jejich komfortní zóny. Na město se valí toxický oblak jedovatých chemikálií a náhle sledujeme katastrofický film z přeplněných dálnic a provizorních nouzových stanovišť. Společnost ztrácí své jistoty a rázem upadá do stavu jakéhosi otupení, kdy cizí nehody nahlížíme s netečností.

„Rodina je centrum všech dezinformací,“ řekne Jack sám k sobě, když ostatní v přeplněném autě sypou z rukávu teorie, co vlastně toxiny v ovzduší mohou způsobit zvířatům i lidem. Jde o další společenský neduh, který kniha (a nyní film) skvěle vztahuje i na dnešní dobu, kdy nevědomky čelíme neustálému přívalu různé propagandy, konspirací a dezinterpretací.

Ještě aktuálněji ale vyznívají pandemické motivy a zvýšená starost o vlastní zdraví, které propadá i dosud racionální Jack. Kdyby DeLillo nenapsal Bílý šum v osmdesátkách, každý by si pomyslel, že Baumbach reaguje čistě na období koronaviru – do určité míry tak samozřejmě činí a podtrhuje tím nadčasovost knihy. K dispozici dostal štědřejší rozpočet než v případě jeho dřívějších konverzaček a prostřední část filmu díky tomu zhmotňuje katastrofické scénáře, ačkoli neopouští nadhled a vyzdvihuje spíš absurditu lidského jednání v krajních situacích.

Siskind Jackovi káže, že pokud nechce být tím, kdo umírá (nebo má umřít), pravděpodobně se musí transformovat v zabijáka nebo přijmout zabijácký instinkt („většina z nás na to nemá vlohy a vztek,“ tvrdí Siskind). Jack věnoval život studiu Hitlera, zatímco Siskind nade vše obdivuje Elvise – v průběhu prvního aktu sdílí jednu přednášku a simultánně hovoří o vůdci třetí říše i rokenrolové ikoně, čímž odkrývají nepříjemné zjištění.

Elvis sice místo rozpoutání genocidy miliony lidí roztančil, ale stejně jako Hitler dokázal navodit davovou psychózu a nesmrtelnosti mimo jiné došel svým předčasným tragickým skonem. Bez ohledu na to, jak obě historické figury zemřely, o obou se ve školách vyučuje a jejich odkaz přetrvává. A co když v sobě musíme probudit zabijácký instinkt, jestliže být slušný a poctivý nestačí k tomu, aby na nás po smrti někdo vzpomínal?

V poslední třetině se Bílý šum vrátí zpět k rodině a začíná rozvíjet podobně ambiciózní myšlenky o podstatě lidské existence a našeho odkazu. V zádech už ale nemá působivý kontext přírodní a společenské krize a volí dlouhé existenciální dialogy. Ty ještě drží pozornost, když Babbette před manželem odhaluje své dlouho potlačované úzkosti. Závěr, kdy se Jack snaží proměnit v onoho zabijáka, už ale rovnováhu mezi závažným dramatem a satirou úplně naruší. Tady už vychází najevo, proč byla kniha tak dlouho považovaná za nezfilmovatelnou. Dosavadní lehkost se v posledních čtyřiceti minutách (celkově 136 minut) vytratí na úkor filosofického řešení lidských vztahů a smrtelnosti.

Baumbach upustí od většiny linií, které v úvodu držely pozornost, a vrhá se na žánrovou a myšlenkovou podvratnost ve stylu Charlieho Kaufmana. Jeho Asi to ukončím (rovněž dostupné na Netflixu) ale mnohem lépe zacházelo s mysteriózní atmosférou a přizpůsobením výpravy psychologickým stavům protagonistky. Bílý šum spoléhá hlavně na perfektního Drivera, jenž od akčního hrdiny a středověkého rytíře přesvědčivě odbočil k břichatému neurotikovi.

Herec musí unést příliš náhlý přechod tvůrčích vyjádření, který příběh rozčísne na dva odlišné filmy. Ten první nese jisté podobnosti s nedávnou ostrou satirou K zemi hleď! a odhaluje lidský cynismus a podléhání mediálním zprávám; druhý naplňuje postmodernu knižní předlohy více metaforicky a zdlouhavě.

Finální akt bohužel zaostává za podnětným rozjezdem a přijme divadelnost plnou velkých, ale už nicneříkajících frází. Baumbach ztratí půdu pod nohama, což se mu přitom za první hodinu a půl nestane. V nich naopak využije veškeré scenáristické i režijní nadání, v čemž mu pomáhá i nápaditá kamera Lola Crawleyho (Ďábel) a vyvážený soundtrack Dannyho Elfmana, který zvládá oscilovat mezi humornými i více napínavými a akčními pasážemi. Závěrečný návrat do supermarketu je pro publikum přesto osvobozující a podtrhává, že Bílý šum v mnohém skvěle odráží neměnnou a v poslední době těžce zkoušenou konzumní společnost. Škoda, že v závěru se nesleduje ani neposlouchá tak dobře.

Jeden z nejoblíbenějších vánočních filmů obsahuje devět hlavních příběhů. Každý je problematický trochu jiným způsobem. Tento videorozbor neberte jako projev nenávisti, ale spíš jako pobavené pozorování věcí, co jsou pod povrchem.