Will Smith se v roli otroka plahočí bažinami pro dalšího Oscara, ale horší film si k tomu vybrat nemohl

Roku 1997 Steven Spielberg natočil drama Amistad, které na delší dobu uzavřelo téma otrokářství v mainstreamové kinematografii. V letech 2012 a 2013 ale vznikla hned trojice filmů, která reflektovala společenské postavení černošské populace v USA v průběhu 19. století. Spielberg a Daniel Day-Lewis oživili Lincolna, jenž nastínil prosazování 13. dodatku o zrušení otroctví z politického hlediska. Quentin Tarantino vyslal osvobozeného Djanga za osobní pomstou ve westernovém blaxploitation Nespoutaný Django. Nejvřelejších sympatií oscarové akademie se ale dočkalo 12 let v řetězech, které získalo sošku za nejlepší film.

Daná díla tvoří hodnotnou historickou kolekci, která vám o tehdejších aspektech otrokářství poví vše důležité, často v emotivním podání. Režisér Antoine Fuqua (Training Day) a letošní hříšník Will Smith spojili síly s legendárním kameramanem Robertem Richardsonem (Tenkrát v Hollywoodu) a na Apple TV+ uvedli drama Osvobození, o němž se mluvilo v souvislosti s oscarovými ambicemi. Potenciálně vykupitelský film Willa Smithe, jenž dostal desetiletý zákaz vstupu na Oscary po jarní facce Chrisu Rockovi, ovšem reflexi titulního tématu nijak nerozšiřuje a jeho snaživost působí vedle zmíněných předchůdců až trapně.

Jestliže Lincoln byl snímek politický, Django žánrový a 12 let v řetězech emotivní, Osvobození chce být fyzické. Tvůrci v postprodukci ztlumili barevné spektrum a Fuqua nás od úvodního záběru noří do bahnitého prostředí, které slouží jako jeviště pro největší zločiny proti lidskosti. Otroka Petera (Smith) hrubým násilím odtrhnou od rodiny a posílají jej na těžké železniční práce, odkud existuje jediné vysvobození – útěk. V lehkých pohybech Richardsonovy kamery, které ale často narušují zpomalované záběry, sledujeme útrpné lopocení otroků. A ničemu by vlastně neuškodilo, kdybychom si při tom do sluchátek pouštěli podcasty o vaření.

Výprava se totiž zaměřuje na vlastní výraznou stylizaci, nikoli na dějotvorné dialogy. Will Smith toho za celý film řekne asi tolik, co prvňáček zvládne napsat za jednu školní hodinu do sešitu, a tichá zádumčivost charakterizuje i jeho nemesis, lovce lidí v podání Bena Fostera (Jan Žižka osobně). Aniž by spolu interagovali, v úvodu sdílí nejméně půlminutový záběr, který předznamenává jejich klíčový duel.

Podstatnou část ze 130minutové stopáže vyplňuje právě hon na uprchlého protagonistu, který mnohokrát připomene další oscarovou dobovku, sedm let starého Revenanta s Leonardem DiCapriem a Tomem Hardym. Na Leův vyčerpávající survival, v němž přežil napadení medvědem i Hardyho příšerné opatrovací praktiky a který mu zajistil vysněného Oscara, jistě vzpomínáte. Osvobození se sice odehrává za zcela odlišných podmínek, avšak minimálně charaktery obou soků obšlehává se vším všudy. A stejně jako v případě Revenanta není tím zajímavějším hráčem klaďas.

Smithův Peter zkrátka plní úlohu člověka, jenž přišel o právo svobodně dýchat a musí překonat spoustu fyzické bolesti, aby si jej vydobyl zpět. Fandíme mu, protože musíme, a film nedělá skoro nic pro to, aby vyvolal empatii také tím, o čem příběh pojednává. „Nejhorší je, že jsou vytrvalí,“ prohlašuje Fosterův charakter Jim Fassel a podtrhuje tak jediný dominantní záměr vyprávění. Tedy ukázat lidskou vytrvalost, aniž by testoval publikum či samotné aktéry hlubšími etickými či psychologickými myšlenkami.

Film ukazuje absolutní neúctu k lidskému životu, což pochopitelně odpovídá tehdejším okolnostem. Jenže tuto linii nepodrobuje žádnému dramatickému ani charakterovému vývoji. Abychom si to lépe ujasnili – Osvobození vychází ze života skutečného otroka, jehož hrozivě zohyzděná záda zvěčnili na slavné fotografii. Fuqua ale jeho osudy pouze stínuje bez snahy proniknout k jeho duši, na niž fyzické rány a všudypřítomný cynismus musí rovněž dopadat. Peter pouze deklamuje svou víru ve spravedlivého boha a sám nemá problém ostatní lidi vztekle vraždit. Žádného přemýšlení nad hodnotou lidského života ve stylu Zachraňte vojína Ryana, které by příběh polidštilo, se nedočkáme.

Dilema na okamžik vyzařuje pouze záporný Fassel, jenž u ohně vede monolog silně připomínající Hardyho v Revenantovi. Dříve s černochy soucítil, ale otec mu vštípil, jaké nebezpečí mohou znamenat pro budoucnost jejich bílého národa. Není tedy rasista a v jeho pronásledovací skupině dokonce nechybí černoch, pouze plní slepé nacionalistické poslání. To ale film dál nerozvádí, neboť nesmí odbočovat od vytrvalosti protagonisty. Jenže nezdolnost ducha nahrazuje čirý filmový heroismus, tudíž Peter absolvuje třeba úspěšnou podvodní bitku s aligátorem. To už jako by opravdu vypadlo z úplně jiného filmu.

Fuqua dokazuje, že nejjistější si je v akčních scénách, které jsou v závěru velkolepé a připomenou zákopové bitvy z filmů o první světové válce. Namísto akčního inferna ale bylo zapotřebí spíše humanismu, popřípadě vyprávění zacíleného na paralely mezi aktéry. Soupeření Petera s Fasselem prostě skončí, aniž by se jakkoli vyvíjelo a gradovalo, a příběh postoupí k další nevyhnutelné etapě před papírově srdceryvným, v podání Fuquy ovšem jen uměle melodramatickým finále.

Osvobození tak pocítí především publikum, když po neúměrně dlouhé době nastanou závěrečné titulky. Připomínat si ty nejtemnější stránky imperialismu a etnických zločinů samozřejmě musíme, ale vzhledem k tomu, jak to Hollywood učinil v minulých letech, je Osvobození opravdu zbytečné. Na Oscarech o tomhle filmu určitě neuslyšíme a jediní Robert Richardson s Benem Fosterem se jakž takž starají o to, aby tahle samoúčelná produkce, v níž každý plamen vypadá příšerně digitálně, dostála velkým očekáváním alespoň v dílčích povedených sekvencích.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.