Recenze: Norská pecka Cesta za smířením nabízí brutální, nekorektní a velmi zábavnou manželskou terapii

Cesta za smířením je novým filmem Tommyho Wirkoly, norského režiséra známého především výrazně nadsazenými, brutálními a černohumornými snímky (Mrtvý sníh, Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic). A přesně takový je i tento počin.

Manželé Lars (Aksel Hennie) a Lisa (Noomi Rapace) si vyrazí na odlehlou chatu. Ze zdánlivě nevinného výletu se však záhy stane pro oba boj o holé přežití.

Z příběhu, který se zpočátku záměrně tváří jako vztahové drama o páru, který si jede řešit své partnerské problémy, se postupně vyklube pěkně vypečená drsná zábava. Ústřední pár si do malebné přírody totiž nejede odpočinout či utužovat svůj chátrající dlouholetý vztah, ale naopak si něco nehezkého (a nezákonného) provést.

Z potenciální novodobé variace na Válku Roseových se ale už někdy po půlhodině téměř dvouhodinový snímek změní v něco ještě trochu jiného. Něco sice trochu tradičnějšího (v duchu exploatačních survival thrillerů a hororů), ovšem podobně jako rozkošně cynická klasika s Michaelem Douglasem a Kathleen Turner skvěle pracujícího s prvky hodně černého humoru. A v tomto případě také s výrazným prvky krvavého násilí a nečekaných dějových zvratů. Cesta za smířením tedy proto patří mezi typ snímků, jež je nejlepší sledovat bez předchozí znalosti zápletky.

Wirkola nedlouho po příjezdu páru na chatu pozvolna rozjíždí divokou, ale rozhodně promyšlenou, výborně natočenou a sebevědomě odvyprávěnou jízdu, která zřejmě v žádném ohledu nezapře, že ji napsali a natočili severští filmaři. Právě oni jsou totiž často skutečnými mistry v tvorbě filmů, v nichž se někdy až obdivuhodně organicky daří propojovat hraniční výjevy (zde např. scény pokusu o znásilnění, ustřelování/usekávání různých částí lidského těla, defekace apod.) a skvělého humoru, který si nebere servítky a mnohdy náramně tne do živého (jeden finální vtípek geniálně zesměšňuje současný požadavek na castingovou diverzitu v audiovizuálních dílech).

Ve filmu figuruje skromný počet postav. Kromě ústředního dua do děje významněji zasáhne ještě pět charakterů - a jeden je zábavnější než druhý. Speciální zmínku si pak zaslouží Larsův otec. Dlouho jsem ve filmu neviděl tak vtipně a chytře pojatou personifikaci typického boomera - konzervativce, který si příliš netyká s jakoukoliv formou pokroku (technologického, společenského apod.). Nevrlý senior ve filmu sice nestráví mnoho času, skoro každá jeho replika, resp. nevybíravá urážka, ale snadno rozechvěje bránici a možná i utkví na nějakou dobu v paměti (ihned po projekci jsem měl neodbytnou potřebu některé z nich citovat přátelům).

Wirkolův nejnovější titul je značně šílená podívaná, která navzdory romanticky znějícímu českému názvu má svým smyslem pro lehce zvrácenou zábavu a vysokou míru brutality a krvavosti blízko např. raným hororovým komediím Sama Raimiho (trilogie Evil Dead) či Petera Jacksona (Bad Taste - Vesmírní kanibalové, Braindead - Živí mrtví). A také jde o film, který by mohl bez větších potíží vzniknout i u nás. Například v režii Andyho Fehua, který také dokáže obratně propojovat komediální prvky s hororovými či thrillerovými.

Vyšší hodnocení snímku uniká hlavně za poněkud konvenčně laděné finále. Kdyby tvůrci dokázali přijít s originálnějším závěrem, popřípadě ještě více zapracovat na hloubce Larsova a Lisina vztahu, měla by Cesta za smířením nakročeno k dokonalé multižánrové hříčce pro publikum se silnějším žaludkem a ostřejším smyslem pro humor.

Hodnocení: 75 %