Když splácáte Stepfordské paničky s Matrixem. Olivia Wilde má spoustu skvělých nápadů, ale vyplyne z nich jen málo

Perfektní Alice (Florence Pugh) žije se svým perfektním manželem Jackem (Harry Styles) v perfektní komunitě. Jack každý den ráno vyrazí do práce, Alice během dne poklidí, zajde na lekci tance a připraví pro svého manžela perfektní večeři o několika chodech, zatímco se těší na večerní sex. Tak je tomu každý den. Podle všeho to je perfektní život. Nebo by měl být.

Olivia Wilde umí zaháčkovat. Na její notu se naladí především diváci a divačky, kteří milují postupné odhalování „něčeho nekalého“ pod zdánlivě perfektním povrchem. Pozvolné budování nebezpečí a nejistoty funguje celkem dobře, podivnosti nabírají pevných obrysů a specifické otázky se začínají formulovat ve vší znepokojivosti. Na jakém tajném projektu Jack vlastně pracuje? Jde o úžasný vynález, který změní svět, nebo snad o zbraně hromadného ničení? Odkud se berou zvláštní vzpomínky, které Alici pronásledují? Co je se sousedkou, jež se poslední týdny chová tak divně? A o co jde vůdci celé operace/sekty Frankovi (Chris Pine), jenž zjevně trpí mesiášským komplexem, snaží se kontrolovat životy všech svých podřízených a chce jimi být bezmezně milovaný?

U thrilleru založeném na očekávání zvratu se člověk nevyhnutelně těší, jaké šílené tajemství se nakonec odhalí, jak díky němu celý příběh krásně zaklapne a vše začne dávat smysl. To nic, drahá dělá přesný opak. Když se nakonec dozvíme za vlasy přitaženou pravdu, pochopíme, že se tvůrci ani nepokoušeli vytvořit fikční svět, jenž by následoval uvěřitelná pravidla. Nejenže odhalení v mnoha ohledech z principu znemožňuje dovolávat se logiky, musíme se navíc začít ptát, proč jsme to vše vůbec sledovali. Ne podnětně: „Jaký to asi mělo význam?“, ale: „Tohle by přece mělo být řešeno úplně jinak, abych tomu mohl v jakkoli věřit!“

Po odhalení pravdy dává film smysl ještě mnohem menší, než když jsme nic nevěděli. Sektářská podstata celé komunity, tajnosti okolo zaměstnání manželů, umístění uprostřed nehostinné pouště – to vše byly nesmyslné komplikace, jimiž si padouši zbytečně ztížili situaci.

Pořád by to ale nebyla katastrofa, kdyby se tím vším podtrhla alegorická hodnota celého elaborátu, kdyby se tvůrci soustředili na trefnost a propracovanost ústředního podobenství a mohli opáčit, že doslovné čtení není podstatné. Jenže i při tomto přístupu je výsledek nedomyšlený.

To nic, drahá kombinuje koncept Stepfordských paniček s Matrixem. Budiž, ale je třeba si připustit, že Stepfordské paničky nejsou funkční a komplexní alegorií pro současnost. Padesátá léta a jejich estetika jsou dnes velmi zřetelným synonymem pro popření sebe sama a ztrátu individuální autonomie, a to až trapně přímočarým a transparentním způsobem. Odhalovat problémy ideologie amerických 50. let je tak samozřejmé, že během celého procesu jede publikum na autopilota. A ve chvíli, kdy se přehodí výhybka, už je pozdě.

A co se týče výpůjček z Matrixu, ten nebyl příliš funkční alegorií ani v době své premiéry.Koncept falešných realit je sice velmi atraktivní a dají se v něm aranžovat skvělé akční scény, jde ale o natolik vágní konstrukt, že jím nelze říct nic specifického a nakonec si do něj každý může projektovat, co chce. Proto se film dvou transžen dodnes těší oblibě fašistických skupin. Pojem „red pill“, inspirovaný původně tabletami estrogenu, užívají konzervativci, když mluví o odhalení kdejaké údajné woke konspirace. Při vší úctě k Matrixu: když natočíte kritiku stádnosti a uvěznění v systému způsobem, který mohou snadno kooptovat nácci, asi jste úplně neuhodili hřebíček na hlavičku.

Stepfordské paničky a Matrix si ale své nedostatky mohou dovolit, protože nabízejí dost dalších kvalit, mezi nimiž je předně novátorství a ochota zkoušet něco nečekaného. Při formulaci ne zcela zažitých myšlenek je pochopitelné a očekávatelné nebýt zcela důsledný. A právě Matrix, založený na postmoderní pastiši mnoha různých, často velmi složitých dobových témat, nemohl dopadnout zcela bez problémů.

Obzvlášť zdrcující bylo pro Wachowské třeba rázné odmítnutí vlivným filosofem Jeanem Baudrillardem, jehož obdivovaly a chtěly přesvědčit k práci na dalších dílech. On je ale tvrdě odmítl s tím, že jeho teze nejen nepochopily, ale tvoří zcela proti jejich smyslu. Pro potřeby tohoto textu je bez zabíhání do detailů nutné říct, že pokračování Matrixu měla tyto nedostatky adresovat a vyvinout se. A to je klíčové slovo – první Matrix nechaly daleko za sebou už i jeho tvůrkyně.

Mluvíme o filosofické diskuzí starší než dvacet let. To nic, drahá se vrací do úplného bodu nula a dělá ty samé boty, pro což tentokrát nemá stejné omluvy jako novátorský Martix, který se hledal „za běhu“ a měl nárok na „začátečnické chyby“.

Jaké polehčující okolnosti má Olivie Wilde? Ne mnoho. Florence Pugh odvádí silný výkon. Je radost ji sledovat a zaslouží si všechnu chválu světa. Musí ostatně pracovat za dva – Harry Styles, jinak populární pěvecká hvězda, je tak trochu herecké poleno, takže musí stát na místě a příliš nepřekážet, zatímco Pugh okolo něj s vynaložením veškerých sil odehraje všechny potřebné emoce. Dřevo je naštěstí tak trochu i Stylesova postava, takže jeho plochý výkon celkem dobře funguje. Tedy až do chvíle, než na konci začne Alice vše zpracovávat a zjevně jí velmi záleží na lásce k partnerovi. Holka… jaké lásce? Ukaž nám, co vidíš, protože my to nevidíme!

Film také pěkně vypadá a je vidět, že vizuální i hudební řešení byla dlouho pilovaná k naprosté spokojenosti Wilde. Je ale možné, že tím samým bude snímek iritovat ty, kteří se nesžijí s prapodivnou padesátkovou estetikou, ironickou volbou známých songů a velmi znepokojivými tracky evokujícími soundtrack Squid Game.

Je škoda, že To nic, drahá skončilo jako nepříliš aktuální a trefná hříčka. Olivia Wilde jako tvůrkyně srší nakažlivou energii a její ochota provokovat je sympatická. Když ale rozdává rozhovory o tom, jak se inspiruje Jordanem Petersonem, měla by pak přinéstadekvátní produkt. Samotný film nijak nereflektuje jeho specifickou odnož šílenství, kdy se muž trpící vlastními traumaty a komplexy pokouší ve svém rozbitém světě uvěznit ostatní. Místo toho nabízí charismatického nedotknutelného tvůrce, jehož osobnost se před námi nikdy neotevře.

Mnohem lepší satirou Jordana Petersona je pátá řada seriálu Cobra Kai (Kdo by věřil, že taková věta půjde někdy napsat?), kde staří mistři karate přenášejí vlastní traumata na své studenty. Olivia Wilde pracuje spíš s opět notně zastaralým konceptem izolované sekty a Frank má blíž k Davidu Koreshovi než k Petersonovi. Koresh svého času vytrhl lidi z jejich každodenního života, odřízl je od kontaktu se světem a osobně je ovládl. Peterson nepotřebuje své následovníky izolovat fyzicky a zakázat jim stýkat se se světem, k jejich ovládání mu stačí internet a manipulace s kritickým uvažováním svých příznivců. Nesoustředí se na ohraničenou skupinu lidí, s níž naváže vztah, ale na co největší anonymní masu.

To nic, drahá nabízí tu nejhorší podobu, jakou může satirická alegorie mít, když je zastaralá a neuplatnitelná. A taky absurdní a nedomyšlená, kdybychom ji chtěli vnímat jako napínavý příběh. Paradoxní je, že to nejsilnější, co obsahuje, je Alice drcená světem, který existuje podle potřeb jejího muže, což by šlo říct tolika elegantnějšími a relevantnějšími způsoby.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.