Dalších 365 dní přináší další ultimátní milostnou romanci a spoustu stále stejného sexu. Proč tolik přitahuje publikum?
Pozor, tento text obsahuje některé nezbytné spoilery.
Blanka Lipińska, sedmatřicetiletá polská kosmetička, napsala první román 365 dní v roce 2020. Netajila se inspirací trilogií Padesát odstínů šedi, která zase vznikla jako fan fikce v reakci na popularitu ságy Stmívání. Spojitost všech děl je přitom evidentní. Pracují s tradičním narativem heterosexuální romance – co nejtemnější a nejnebezpečnější hrdina (upír, uzavřený mocný podnikatel, mafián) se zamiluje do krásné a křehké hrdinky, která lásce k němu obětuje naprosto vše (v prvním případě dokonce život).
Zajímavé je, že tento typ příběhu recyklují ženy – Stephenie Meyer (Stmívání, USA), E. L. James (Padesát odstínů šedi, VB) a Blanka Lipińska (365 dní, Polsko). Zdá se tedy, že jejich knihy jsou jakousi specifickou reakcí publika na „přemíru“ emancipovaných a mocných ženských hrdinek, které se od devadesátých let objevují v popkultuře. Jakýmsi backlashem tradiční romantické lásky feministickému snažení o nezávislé a hrdé ženské postavy.
Strach z muže jako hlavní ingredience
Marylin M. Lowery napsala v textu Tradiční vzorec romantických příběhů, že opakujícími se prvky milostné literatury je silný mužský hrdina s vyšším sociálním statusem, který hrdinku zároveň přitahuje i děsí (především sexuálně). To vše platí i v případě 365 dní. Massimo (Michele Morrone) je mafián ze Sicílie, který se ve svých představách zamiloval do neznámé ženy, již pak hledá po celém světě. Laura (Anna-Maria Sieklucka) se s ním náhodou setká na dovolené v Itálii, Massimo ji unese a dá jí rok na to, aby se do něj zamilovala. Pokud se tak nestane, pustí ji na svobodu. Laura kupodivu zvolí strategii, kdy bude muže sexuálně dráždit a provokovat, nakonec se do něj ale doopravdy zamiluje. První díl končí její údajnou smrtí (poté, co se těhotná chystala na svatbu), již zapříčinili nepřátelé Massima.
Zatímco první díl převážně šokoval drzým schématem, kdy unesená žena (dost možná pod vlivem Stockholmského syndromu) vidí v protagonistovi svou životní lásku, druhý byl k uzoufání vleklý a nudný. Kupodivu jsme nikdy nezjistili, jak Massimo Lauru našel a jak je tedy možné, že nezemřela – jediné, co víme, je to, že potratila. Děj dvojky začínal svatbou a pokračoval přes Lauřinu nespokojenost ve zlaté kleci až k útěku s domnělým zahradníkem Nachem (Simone Susinna), z něhož se vyklubal člen konkurenční mafiánské rodiny. Třetí díl se vrací k tempu jedničky, není tolik uspávací a nenápaditý, což můžeme přičíst hlavně tomu, že se v něm opět víc objevuje Lauřina kamarádka Olga (Magdalena Lamparska), jejíž nadávání v polštině je aspoň trochu osvěžující.
Dalších 365 dní (ve skutečnosti se vůbec nejedná o rok stejně jako v předchozích příbězích, oněch 365 dní je vlastně naprosto irelevantních) nabízí především rozhodování Laury, jestli zůstane s žárlivým a omezujícím Massimem, nebo zda začne žít s Nachem, který jí slibuje hory doly. Oba jsou, samozřejmě, krásní, sexy, bohatí a mocní, takže by si Laura mohla hodit korunou. I tato zápletka, tedy milostný trojúhelník, je stará jako sám svět.
Nejistota a strach z nedopovězeného
Podle Lowery právě okamžiky nebezpečí a ohrožení vedou hlavní hrdinku k tomu, aby si uvědomila, že její pouto k hlavnímu hrdinovi je „ta“ skutečná, jediná a jedinečná životní láska. Zde nás nicméně autorka i režisérská dvojice Barbara Bialowas a Tomasz Mandes nechávají stát na rozcestí. Laura si nevybere. Je tedy na publiku, aby si ujasnilo své preference? Nebo jde o prachsprosté udržení diváckého zájmu?
Autorka i Netflix se prozatím tváří, že čtvrtý díl nechystají. Buď se jedná o marketingovou strategii, kdy později samozřejmě vyjde další kniha a natočí se další film, nebo jde tak trochu o podvod na publiku a pomstu za jeho „zrádné“ chování. Spustit závěrečné titulky dřív, než se Laura vysloví pro jednoho (případně pro žádného, ale to by bylo zřejmě jen zbožné přání) z dvou mužů, pravděpodobně nevadí těm, kteří se na Dalších 365 dní dívali ze zvědavosti. Nicméně existuje také početná skupina fanynek a fanoušků, již se hlasitě dožadují nejen dalších příběhů Laury, Massima a Nacha, ale především onoho kýženého ortelu, koho Laura vlastně miluje (jako kdyby to nebylo skoro jedno).
Jenže právě ono rozhodnutí je velmi důležité, aby vyprávěný příběh znovunaplnil onu tradiční romantickou formuli. Nejde o to, jak s narativem naložíme sami (byť je právě interepretace zásadní součástí existence jakéhokoli popkulturního díla ve světě), ale o potvrzení, jak taková „pravá a skutečná láska“ vypadá.
Lowery tvrdí, že fascinace tradiční romantickou formulí spočívá mimo jiné v tom, že svému publiku (především pak ženám) slibuje, jak může být jejich život šťastný a vzrušující. Pro čtenářstvo je uspokojující, když ví, jak příběh dopadne. Tady můžeme variovat donekonečna – Laura se může odloučit od Massima, odejít k Nachovi, případně se zase vrátit, podstatné je, že nakonec s jedním z nich (případně s někým dalším) skončí v ultimátně láskyplném vztahu, který ji naplňuje a stojí za všechny oběti.
Temný, mužný, násilný
Lowery zmiňuje rovněž podstatnou komplexnost hlavního hrdiny v milostných románech. Jeho bohatství (byť zpravidla přítomné) není tím, co hrdinku přitahuje, největší fascinací je jeho síla (nejen ve smyslu síly fyzické, ale i jakákoli moc ve společnosti). Protagonista je sebejistý, hrdý, pohrdavý, silný a virilní (mužný ve smyslu tradiční maskulinity).
To platí jak o Massinovi, tak o Nachovi. Proto se Laura a Olga smějí, když kamarádka hlavní hrdince navrhuje, že jí najde „hodného chlapce z polského venkova“. Co je na něm špatně? Právě to, že nemůže vykazovat všechny podstatné rysy muže, z něhož by měla hlavní hrdinka strach, a zároveň by se ho nemohla nabažit.
Ideálním hrdinou je podle Lowery kombinace Darcyho v Pýše a předsudku a Rhetta Butlera v Jihu proti Severu. Součástí identity takové postavy je i potenciální násilí, které hrdinku rovněž láká. Skutečnost, že ji může kdykoli napadnout a znásilnit, protože je toho fyzicky schopný, v kontrastu s tím, že nic takového neudělá, protože ji bezmezně miluje.
Proto máme upíra Edwarda ve Stmívání, který je doslova predátorem Belly, napraveného aromantického sadomasochistického Christiana z Padesáti odstínů šedi a sicilského mafiána Massima. Ostatně právě mafiáni jsou častou příměsí fan a teen romantických fikcí, protože v současnosti představují vrcholný typ „bad boye“. Kdo jiný by byl dnes temnější, hrozivější a nevyzpytatelnější?
Je ale načase zeptat se, proč bychom měli takové příběhy vůbec chtít. Opravdu jsou všechny ty emancipované a nezávislé hrdinky tak strašidelné a tolik ohrožují patriarchální uspořádání společnosti, abychom se vraceli k ideologickému slibu romantické lásky, kdy se žena vzdá všeho jen proto, aby byla milovaná a mohla milovat?
V čem spočívá nezávislost a svoboda hrdinky?
Na 365 dnech je nepochopitelné, jak si Laura skutečně vystačí jenom s láskou. Pravda, zdánlivě se sice zlobí, že ji Massimo sleduje a nevěří jí, naoko je ráda, že dostane darem svou vlastní firmu na dámskou módu (co je to proti frontě na pracáku), ale ve skutečnosti jenom žije ve zlaté kleci. Jako by nám mělo stačit, že pracuje jenom tehdy, když se jí chce, od rána s kamarádkou popíjí drinky, zapaluje si jednu cigaretu od druhé a svíjí se polonahá někde na diskotéce. To jsou veškeré projevy její touhy po svobodě a volnosti.
To, že se Laura zamiluje do svého únosce, který se k ní chová dost násilně, nechá se jím ovládat, ale tváří se, že je vlastně hlavou všeho ona, užívá si nezměrného luxusu a hlavně vůbec nepřemýšlí nad tím, kdo je její vyvolený, je důvodem, proč dnes 365 dní vyvolává opovržení a smích (byť ne nutně u všech).
Skutečně ji vůbec netrápí, že mají Massimo i Nacho evidentně na rukou krev? Že všechny ty peníze, co tak hravě utrácí, nejsou výsledkem poctivé práce, ale vydírání, zabíjení a obchodování (nejen) s drogami? Opravdu si to vše obhájí citem tak silným, který jí jednou provždy zatemní vědomí, svědomí a zmagnetizuje morální kompas? Takto mocná romantická láska, kde ženu zajistí pouze dobré vdavky, odezněla s devatenáctým stoletím, proč bychom tedy měli Lauře věřit, že má v hlavě všechno v pořádku?
Prefabrikovaný sex v duchu patriarchální heteronormativity
Čím Dalších 365 dní (stejně jako předchozí dva díly) skutečně vyniká, jsou erotické scény. Na rozdíl od zfilmovaných Padesáti odstínů všeho možného nebo rovněž polského filmu Krásky z Dubaje, který se prezentuje jako erotický, je tady skutečně zobrazení sexuálního styku dostatek. Potud tedy tvůrci projevili víc odvahy než jejich američtí kolegové či krajanka Maria Sadowska.
Nicméně i tady se musíme zamyslet. Jakkoli se milenecké páry oddávají vášnivému sexu a střídají všechny možné polohy, až všechno to cvičení připomíná reparát z tělesné výchovy, vše je opět podřízené žánrovým pravidlům heteresexuální romance. Záběry sexuálního aktu na břehu moře, na klavíru, v luxusních ložnicích se saténovým povlečením, v drahých auťácích či kdekoli si vzpomenete (dosaďte libovolnou romantickou scenérii), jsou ve skutečnosti stále stejné.
Ve filmu nikdy neuvidíte sex nikoho jiného než jednoho muže s jednou ženou. Milenci nepoužívají žádné erotické pomůcky, nedívají se na porno, nehrají žádné role, prostě je to k uzoufání bez fantazie. Ale pozor, i tady přece čaruje hlavně láska! Muž a žena se zkrátka bez ustání páří jako králíci, jen se mění romantické rekvizity a intenzita přirážení. Je to veskrze nenápadité patriarchální soft porno, kdy i v obraze vidíte především nahou hruď Anny-Marie Sieklucke, maximálně zadnici obou zmíněných herců ztvárňujících Massima a Nacha. Takže sexu je tady hodně, ale toho „správného“.
Dvouhodinový snímek se dá vydržet odsledovat a dává smysl, že může plnit různé funkce pro různé segmenty publika. Určitě se najde výseč divaček a diváků, kteří se budou oddávat snění o pravé lásce, stejně jako cynické publikum, které bude chtít zahnat nudu nebo bude zvědavé, co se v hlavě polské kosmetičky vylíhlo tentokrát.
Co je ale typické, všichni nakonec filmu udělí nízké hodnocení především proto, že se stále ještě „nenosí“ přiznávat zálibu v tzv. červené knihovně nebo v milostných dramatech. A to je asi největší prohřešek publika vůči tomuto žánru, nikoli proti samotnému filmu.
hodnocení: 30 %
Kinobox: Uf, oni jsou tady! Lepší horor letos neuvidíte
Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.