Černý telefon děsí víc než černá sanitka. Jeden z nejlepších hororů letoška vám připomene urban legends

Čím víc si chcete Černý telefon užít, tím lepší je vědět o něm co nejméně, měly by vám postačit informace z perexu. Ale dobře, tohle je recenze, vy si zkrátka nemůžete pomoct a musíte číst dál. Tento film je avizovaný jako horor a poměrně intenzivně nás navádí k tomu ho tak chápat. V základní rovině se ovšem jedná o „crime story“ a v jejím tónu je určitě hodně z mnoha „true crime stories“. Každoročně se v USA ztrácejí tisíce dětí (přesněji nahlášeno na policici je asi 460 tisíc ročně, z nichž většina končí rychlým nalezením) a dalších 1800 jich je zavražděno, což samo o sobě stačí k tomu, aby šlo o jeden z permanentních strachů, v nichž žijí jak děti, tak jejich rodiče.

Zároveň se okolo unášení a zabíjení dětí vytváří řada městských mýtů (urban legends), ostatně i v Česku je dodnes známá tzv. černá sanitka. Při sledování Černého telefonu si na tento mýtus nelze nevzpomenout; černota věcí i myšlenek zde hraje svou roli na mnoha úrovních. Vrah jezdí v černé dodávce naplněné černými balónky, ve sklepení, kde vězní své oběti, visí na zdi nefunkční černý telefon. Temnota přitom pohlcuje i vězněné, protože v podivné hře, kterou s nimi únosce hraje, jde o to, aby se teenageři chovali stále „zlobivěji“ a věznitel je mohl stále tvrději trestat. Přitom právě různé pokusy o únik oběti nutí, aby se sami chovali jako vrazi.

To ale vlastně dost předbíháme. Na začátku se setkáváme se sourozeneckou dvojicí, chlapcem Finneym a o něco mladší dívkou Gwen, kteří žijí se svým otcem-alkoholikem v nuzném domku na předměstí a chodí na veřejnou základní a střední školu, kde se setkávají s šikanou. To, že se v jejich okolí ztrácí různě staří chlapci, pro ně není tou nejhorší hrozbou, spíš je to cosi, co existuje na pozadí jejich celkově bídné existence. Gwen pronásledují noční můry, u nichž to vypadá, že nějak zachycují skutečné zločiny. Stejnou vlastnost měla mít i Gwenina a Finnova matka, jež neunesla tíhu tohoto nechtěného nadpřirozeného daru a spáchala sebevraždu. Otec Gwen krutě fyzicky trestá, aby nebyla stejně „pomatená“, jenomže ona svůj dar potřebuje rozvinout, neboť Finn zmizí podobně jako několik kluků z jejich okolí.

Na Černý telefon platí často zapomínaná poučka, že většina dobrých hororů je jenom převlečeným sociálním dramatem, kde se z reálných hrozeb stává něco víc. Oproti jinému milovanému retru z poslední doby, seriálu Stranger Things, je Černý telefon výrazně autentičtější co do dobové atmosféry a výpravy. Stejně jako u nás za socialismu i v USA bylo všechno „neuvěřitelně posraně hnědé“. Žádné zářivé barvičky, žádný namodralý cool opar, ale padesát tisíc odstínů hnědi. Zhruba třetina snímku líčí, jak nanic muselo být v té době a daném společenském zázemí vyrůstat. Kluci na záchodcích citují filmy, které je nejvíc fascinují – Texaský masakr motorovou pilou (1974) a Drak přichází (1973) Bruce Leeho. Přičemž je na nich, aby přežili denverský masakr řemenem a sekyrou a stali se z nich bojovníci.

Únos, mučení a zabíjení je jen jakýmsi symbolickým vyvrcholením toho, co beztak zažívají v každodenní neutěšené realitě. Film by mohl být jak psychologickým portrétem outsiderů, tak tradičním krimi thrillerem, kde policie pátrá pro sériovém vrahovi. Jenomže do fikčního světa zasáhne zvláštním dvojím způsobem i nadpřirozeno.

SPOILER ALERT! Jednak Gweniny vize policie bere celkem vážně nebo je alespoň nikdy oficiálně nezpochybňuje; jednak vypojený černý telefon na zdi v tmavé suterénní kobce čas od času zazvoní. Zdá se ale, že ústřední padouch s přezdívkou Drapák (The Grabber) s tím nemá nic společného a sám to považuje spíš za nahodilý výboj statické elektřiny. Jenomže z telefonu se Finnovi začnou ozývat tajemné hlasy. A není jasné, zda ho chtějí jenom děsit, nebo mu i pomáhat. Film se dá najednou chápat jako nadpřirozený duchařský horor, ale přitom lze celou dobu i zpětně číst jenom výplod horečnaté chlapcovy fantazie, zběsile přemýšlejícího mozku, který se snaží přijít na to, co před ním pro své osvobození dělali ti méně úspěšní, a postupně si s nimi (nebo stejně jako oni) prochází shodnými slepými uličkami. KONEC SPOILERU

Vyznavači čistokrevných žánrů můžou Černý telefon různě zpochybňovat, že buď „neví, čí je“ a „vypomáhá si nekalými triky“, nebo ho zkrátka označí za nelogický a budou se ptát, jak to, že Drapák nebyl odhalený dříve nebo proč ve sklepení nechával svým obětem tolik nástrojů k potenciální záchraně. Jenomže o úplně čistou detektivní logiku tu nejde. Drapák je nadživotnou postavou, mnohem víc než jenom zdegenerovaným kanibalem, jakým je Leatherface z Texaského masakru. Je v něm něco i z Jigsawa z mnohadílné série Saw, kterého baví testovat, jak se oběti pokusí zachránit z jím vymyšlené únikové hry – doslova trap roomu.

Nepotřebujeme vědět, co je Drapák zač. Není ani záhadou, že ho hraje Ethan Hawke, a není potřeba pátrat, jakou symboliku má nést jeho proměnlivá maska, již navrhl proslulý Tom Savini. Právě nevysvětlitelnost celé Drapákovy existence přesouvá film z žánru thrilleru k hororu. A přestože se Finn snaží postupovat ve svém úniku logicky, existuje tu ještě nelogická nadpřirozená vrstva pomoci od Gwen a „vy nevíte koho, i když jste četli spoiler“.
Právě touto nejistotou se relativně běžná psychopatická historka povyšuje do jiné sféry, kdy si můžeme uvědomit, že naše strachy mohou být jak zároveň reálné i umělé, vymyšlené, nemotivované a nevysvětlitelné. Strach umožňuje rychle řešit problémy a zmobilizovat síly, stejně jako zkalit mysl a podlehnout.

Černý telefon stojí na vynikajících hereckých výkonech, ať už dospěláckých, nebo dětských. Mason Thames jako Finn se nechová jako typicky vystrašená a paralyzovaná oběť, možná právě proto, že je na šikanu, pronásledování a násilí zvyklý. Kouzelně hubatá, od rány a přitom pobožná je Madeleine McGraw jako Gwen, která ve svých 14 letech vypadá výrazně mladší (klidně bychom jí uvěřili desetiletou). Mimořádně přesvědčivá je hlavně ve scéně, kdy ji mlátí otec v podání Jeremyho Daviese, v němž pořád vidíme Charlese Mansona, jehož dřív hrál a ty šílené oči mu zůstaly.

I nemožnost rozhodnout se, kdo je v tomto filmu zdrojem zla (agresoři ze školy, opilý otec, psychopat v dodávce), dodává dílu na nejednoznačnosti – zlo je zkrátka všude a neexistuje chvíle oddechu. Přesto tu existuje kamarádství i sourozenecká láska vyjadřovaná se samozřejmou absolutní vroucností.

104 minut děje je přesně tak akorát, aby se dalo vyjádřit vše důležité z původní povídky a aby vyzněl důležitě každý detail, ať už mluvíme o designu, výrazech obličeje nebo o úsečných dialozích, kdy se některé promluvy záměrně utínají střihem nebo únosce opakovaně mizí bez odpovědí ze scény. Scott Derrickson byl vždy dobrý vypravěč, lekač a děsič, což osvědčuje už od vymítačského hororu V moci ďábla (2005), přes velmi zdařilý remake klasické sci-fi Den, kdy se zastavila Země (2008) či mysteriózní horor Sinister (2012) až po komiks Doktor Strange (2014).

Joe Hill byl dosud ve filmovém světě výrazněji zapsaný jen adaptací své knihy Rohy (2013), kde Danielu Radcliffovi trčely z hlavy stále se zvětšující výrůstky, a někteří televizní maniaci zaznamenali adaptace jeho děl Nosferatu (2019 – 2020) a Zámek a klíč (2020 – 2022). Po Černém telefonu se z něj ale stává hvězda podobného formátu, jakou byl jeho otec někdy v 70. letech.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.