Udělá nevyzpytatelná mladá rebelka ze zakřiknutého běžkaře konečně chlapa? Norské drama Psychobitch jde naproti teenagerskému publiku

Hlavními postavami filmu Psychobitchrežiséra Martina Lunda jsou Frida (Elli Rhiannon Müller Osbourne) a její spolužák Marius (Jonas Tidemann). Ona je znuděnou, otrávenou rebelkou, která bez potíží vyleze na střechu školní budovy nebo opustí třídu během hodiny. On je tichý, učenlivý a poslušný žák ohromující své rodiče a jejich známé všemožnými znalostmi a dovednostmi. Když Marius před učitelem navrhne, že by se studenti na závěrečné zkoušky mohli připravovat ve dvojicích, dohodí mu právě nevyzpytatelnou Fridu.

Frida Mariuse od prvních momentů testuje, pobízí k zakázaným věcem a v zakřiknutém mladém muži probouzí živočišnost a spontaneitu, která mu tak schází. Přes prvotní averzi a mimořádně rozdílné povahy v sobě Frida a Marius najdou jisté zalíbení. Mladý běžkař navazuje první intimnější kontakt s ženou, na druhou stranu musí čelit tlaku rodičů, kteří v něj vkládají nemalé ambice. Je otázkou, jak se vypořádají s jeho proměnou z hodného chlapce v muže, který randí s enfant terrible školy.

A jak se k tomu postaví samotný Marius, aniž by všechny kolem sebe zranil? Přes Fridiny (divácky vděčné) výstupy je totiž hlavním zkoušeným hrdinou právě on. Ve filmu se řeší skutečnost, jak se mladík z konzervativní rodiny vztahuje vůči živelné mladé ženě, jejíž chování však není samoúčelné. Slouží jako obranný mechanismus proti těm, jejichž přítomnost pro ni není žádoucí, a samotná Frida si musí po čase přiznat, že Marius takovým člověkem rozhodně není.

Norské drama Psychobitch bylo ve Zlíně uvedeno v sekci Top Teen Ten, a pokud se festivaloví dramaturgové rozhodli letošní ročník přehlídky zaměřit na to, jak k filmové tvorbě přitáhnout mladé publikum, Psychobitch musela zafungovat. Proč? Protože s publikem promlouvá prostřednictvím emocí, sdílí s nimi to, co je samotné trápí, co řeší. A promlouvá k nim současnou formou a prostředky, nebojí se expresivity, mimořádných změn a kontrastů. Místy je film trapný, jindy nastane po dlouhém tichu střihová i hudební exploze, takzvaně se upustí pára.

Ano, i tolik uctívaní a v naší perspektivě bohatí Skandinávci řeší konflikty s učiteli, spolužáky, rodiči a prvními láskami. Musejí se vypořádávat s agresivitou, hormony a emocemi. Marius z toho nevychází vůbec dobře, neboť nemá řadu situací pod kontrolou, k Fridě se často chová dost humpolácky až hulvátsky (když neví, co dělat, zamkne ji například před všemi spolužáky do jedné z učeben). Stále žije ve vleku okolních autorit (představitelé školy, rodiče, jejich očekávání), což musí Fridu i diváky a divačky, kteří jejich vztahu fandí, frustrovat a štvát.

Režisér Psychobitch Martin Lund se mužům a jejich vztahování se ke světu věnoval už v komediálním seriálu Match nebo ve filmu o nastávajícím otci Téměř chlap. Drama Psychobitch podle mě nicméně úplně ovládla herečka Elli Rhiannon Müller Osbourne (Utøya, 22. července, Naděje). Její role a postava je místy těžko uchopitelná a nevyzpytatelná, dozvíme se například minimum o její rodině a zázemí.

Diváckou pozornost si Müller Osbourne dokáže získat pouhým pohledem očí, minimalistickým gestem. Herečka připomíná mladou Natalie Portman, Chlöe Grace Moretz nebo dokonce Jodie Foster. Budu zvědavý na každý její další počin. Svému hereckému kolegovi předkládá masku, která ji chrání před okolním světem. Dokáže bez sebemenšího úsměšku a náznaku toho, co udělá, s chladnou tváří sníst svému spolužákovi svačinu, řvát před celou třídou i vyloudit na tváři neodolatelný a upřímný úsměv.

Režisér a scenárista v jedné osobě Martin Lund herečce pomohl svým textem, díky němuž má její postava možnost více improvizovat a nepohybovat se mezi vytyčenými bariérami jako omezenější Marius. Po úvodně nadhozené tváři riot girl se však Müller Osbourne změní ve zranitelnou dívku toužící po lásce. Jen to nedává tak jednoduše a návodně najevo, ale potřebuje k tomu svého partnera.

Režisér Martin Lund podporuje emocionálně vypjaté melodrama výběrem multižánrové hudby (romantické piano klidně vystřídá rázným punkem), drobnými vychytávkami jdoucími proti očekávání publika (intimní scénu v bazéně náhle naruší tým plavců nekompromisním rozsvícením všech světel v budově) či humorem na hranici trapnosti (Marius se po masturbaci schovává v posteli před svou matkou). Psychobitch ve výsledku sráží snad jen příliš dlouhá stopáž (111 minut) a happy end. Publikum ale chápe, že (nejen) mládí potřebuje na cestě životem naději.