Zlín Film Festival: Zrodila se skandinávská Jodie Foster, španělská děcka trumfla Tři Tygry a slovenský animák nešetřil ambicemi
Zlín Film Festival, jinak také Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, je vskutku mamutí akcí s mimořádně obsáhlým filmovým i doprovodným programem. Letošní 62. ročník byl v porovnání s těmi předchozími tak trochu skromnější, když jej organizátoři smrskli do „pouhých“ sedmi dnů. V Kongresovém centru na náměstí T. G. Masaryka má festival centrálu od roku 2010, kdy byla budova podle návrhu zlínské architektky Evy Jiřičné dokončena.
Nechybí stylový červený koberec a ikonická socha Zlatý střevíček odkazující na ocenění za přínos kinematografii (letos jsou laureáty herci Pavel Zedníček a Karel Heřmánek). Sem proudí všechny delegace, zde se hvězdy fotografují, poskytují autogramy či rozhovory a následně divákům a divačkám představují filmové počiny.
Mezi jinými letos na červeném koberci zazářil Václav Neckář, který ve Zlíně uvedl digitálně restaurovanou verzi slavné hudební pohádky Šíleně smutná princezna (1968). V porovnání s lednovým účinkováním na cenách TRILOBIT byl 78letý herec a zpěvák v pohodové náladě a formě. Zavzpomínal na spolupráci s tehdy mladičkým hudebním skladatelem Janem Hammerem, který musel být z titulků kvůli emigraci vystřižen. Nemohl vyjít ani soundtrack na vinylu, o což se Václav a Jan Neckářovi postarali až po roce 1989. Pikantní je, že nosič museli vydat na vlastní značce Ne a Ne Records, neboť vedení Supraphonu vyhodnotilo hudbu z Šíleně smutné princezny jako příliš starou.
Ve Zlíně se ale pouze nevzpomínalo. Soutěžní filmy nabídly aktuální celovečerní hranou i animovanou tvorbu, nechyběla sekce dokumentů, Top Teen Ten kategorie zaměřená na mládež, kraťasy pro nejmenší publikum nebo letní kino. Diváci a divačky pendlovali mezi kongresovým kinem, sálem na Zámku Svobody nebo multiplexem Golden Apple Cinema, kam se soustředila většina projekcí.
Světovou premiéru měl ve Zlíně například koprodukční animovaný film Cesta do Tvojzemí debutujícího slovenského režiséra Petera Budinského. Snímek pojednává o desetiletém chlapci Richardovi, který se s maminkou stěhuje do ponurého panelákového bytu, chybí mu tatínek a žije si ve svém fantaskním světě.
Trailer: Cesta do Tvojzemí
Tvůrci se v moderně laděném příběhu věnují ekologii, technologiím, dětským emocím a střetu dobra se zlem. Co si od ambiciózního koprodukčního animovaného filmu, jehož rozpočet činil 90 milionů korun, autoři slibují? Na to odpověděl jeden z producentů Peter Badač (Moje slunce Mad, Špína).
„Máme ambice zasáhnout divácké publikum, naší cílovou skupinou jsou děti prvního stupně a jejich rodiče. Zároveň ale nechceme kopírovat americké projekty. Film možná přináší trochu náročnější téma, ale je důležité, abychom se o něm s dětmi bavili. Bylo pro nás podstatné přijít s domácími reáliemi a tak trochu jiným pohledem,“ shrnuje Badač.
Celovečerních 3D animovaných filmů u nás vzniká málo. Lichožroutům (2016) Ondřeje Trojana se před lety dařilo. Film navázal za úspěšnou knihu Pavla Šruta a v kinech ho vidělo přes 300 tisíc diváků, tržby činily 31 milion korun a náklady byly 37 milionů (statistiky Kinomaniak). Propadl naopak Hurvínek a kouzelné muzeum (2017), když se tvůrci odklonili od loutkových postaviček a dali mu 3D animovanou podobu. V kinech na něm bylo 187 tisíc diváků, utržil 20 milionů korun, stál nicméně 167 milionů. Financovat podobné projekty je dost složité, navíc je otázkou, zda se peníze vrátí.
„V našem případě šlo o slovensko-česko-belgickou koprodukci, rovnoměrně rozprostřenou mezi všechny tyto země,“ vysvětluje Badač. „Režisér je ze Slovenska, výtvarník z Belgie, modelování postaviček probíhalo v České republice. Šlo o velmi přirozenou koprodukci,“ dodává Badač a vysvětluje distribuční strategii.
„Počkáme si na výsledky kinodistribuce ze Slovenska a České republiky (premiéra bude v srpnu, pozn. autora), protože ty určí zájem zahraničních partnerů. Toho obsahu, hlavně teď po covidu, je hodně. Distributoři mají z čeho vybírat a nechtějí diváky přehltit. Jsou opatrní a čekají na úspěch v domovských zemích. Hlavně ale půjdeme cestou VOD platforem a televizních stanic, protože kinodistribuce je v poslední době velmi náročná, pro evropské filmy obzvlášť, protože je zde jazyková bariéra,“ podotkl.
Vděčný komediální žánr ve Zlíně zastupovala například španělská vlaková road movie Děcka jsou v pohodě (2021). Tatínek s dědečkem nestihnou nastoupit a rozpustilá omladina si jízdu v kupé bez pravidel náležitě užívá. Bodejť ne, když ukořistila šrajtofli plnou peněz a dobře ví, za co je v bufetu utratí. Dvojice mužů se vydává na ztřeštěný souboj se španělskými drahami a tvůrci ve výsledku přinášejí mnohem zajímavější scenáristické nápady než Tři Tygři ve filmu (2022).
Krádež auta s namol opilým ženichem, setkání s hippies, natáčení reklamy na mléko a závěrečné stíhání vlaku v traktoru nemělo chybu. Škoda jen, že film nebyl opatřený dabingem. Těžko říct, zda desetileté děti, kterým byl snímek určený, titulky odsekávané v kulometné kadenci španělské mluvy učetly.
Málo se naopak mluvilo v norském teenagerském psychologickém dramatu Psychobitch (2018). Film má jednoznačnou hvězdu v herečce Elli Rhiannon Müller Osbourne (Utøya, 22. července, Naděje), která ztvárnila ústřední postavu Fridy, komplikované studentky rebelující proti učitelům i spolužákům. Když jí život do cesty přihraje vzorného studenta Mariuse, ukáže se, kdo bude kvůli lásce ochotný překonat své limity a postavit se veřejnému mínění okolí.
Müller Osbourne je ve svém projevu nekompromisní, mimořádně rázná, neuchopitelná, nevyzpytatelná, ale též upřímná a fatální. Mariusovi nedává nic zadarmo. Minimalistické herectví pouhýma očima střídají výbuchy hněvu, akce i neodolatelných úsměvů. Müller Osbourne připomíná mladou Natalie Portman, Chlöe Grace Moretz nebo Jodie Foster. Vážně.
Režisér Martin Lund podporuje emotivní snímek výběrem multižánrové hudby (romantické piano klidně vystřídá rázným punkem), drobnými vychytávkami jdoucími proti očekávání publika (intimní scénu v bazéně náhle naruší tým plavců nekompromisním rozsvícením všech světel v budově) či humorem na hranici trapnosti (Marius se po masturbaci schovává v posteli před svou matkou). Psychobitch sráží snad jen příliš dlouhá stopáž (111 minut) a happy end.
Kdo měl na festivalu malé děti, nechtěl a nemohl být tak často v kině (my jsme s malými kluky zvládli celovečerní Cestu do Tvojzemí a krátký animovaný film O čertovi), mohl se usídlit ve zlínských parcích a na náměstích. Akční rádius z parku do kina a zpět se pohyboval ve stovkách metrů. Scény tu mělo televizní Déčko, „rozhlasáci“ hledali adepty na nové moderátory z řad dětí, společnost Fatra připomenula legendární nafukovací zvířátka Libuše Niklové a nechybělo ani lego, z něhož děti i dospělí stavěli imaginární funkcionalistický Zlín. Výhled měli na ikonický Baťův mrakodrap 21 od architekta Karfíka.
Zlín je v současnosti především univerzitním městem západního střihu. Většina funkcionalistických budov je opravená, najdete zde důmyslné podchody, kterými se dostanete na jinou úroveň městského parteru a vyhnete se tak automobilové dopravě, ačkoli jste jen pár metrů od silnice. Místní tvrdí, že se zde o víkendech, kdy neprobíhá výuka, nic moc neděje. Zlín Film Festival je tedy alespoň jednou ročně vytrhne z víkendového bezčasí a přiveze do města světovost.