Doctor Strange je lepší než Spider-Man. Komiksová jízda mnohovesmíry ale často tápe v bezkrevném vakuu

Marvel ušel se svým Marvel Cinematic Universe dlouhou cestu. Roku 2008 byl jeho tváří snobský miliardář Tony Stark (Robert Downey jr.), jenž své dobrodružství začal ve fiktivní verzi „naší“ války v Afghánistánu. O čtrnáct let později je Doctor Strange (Benedict Cumberbatch), jehož sám Stark s oblibou častoval termínem kouzelník, lapen v nekonečném multivesmíru a dávno nestojí před výzvami, které by se jakkoli vztahovaly k realitě. Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství je totiž v prvé řadě dalším dokonale únikovým filmem Marvelu, jehož bezvadné efekty nás na dvě hodiny bezmyšlenkovitě zabaví. A komu něco takového stačí, ten bude bezesporu nadšený.

Seriálové vyprávění spojující jednotlivé filmy už zde dosahuje takové úrovně, že tvůrci nepovažují za nutné budovat tradiční expozice. Tenhle svět dávno jen pro fanoušky a dvojka Doctora Strange je snad tím nejtypičtějším příkladem „in medias res“ za dlouhé roky – hned první záběr je divokou kamerovou jízdou ruinami bez gravitace, po nichž jakási jiná verze Doctora Strange uniká společně s neznámou dívkou před nebezpečným mocným stvořením. S více než dvacítkou filmů v zádech není překvapivé, že režisér Sam Raimi jde rovnou na věc. O nic jiného ani fandové a fanynky, kteří zuřivě rozebírali každý trailer a odhadovali, jaké komiksové postavy by mohly přibýt, nestojí.

A dříve než začnu znít příliš kriticky, musím ocenit, že slavný režisér Lesního ducha či Spider-Manů s Tobeym Maguirem nejde publiku až tak ochotně na ruku jako nedávný Spider-Man: Bez domova, který se pro samé nostalgické ohlížení a zastavování děje za účelem poplácávání různých hrdinů po zádech skoro nedal vydržet. Druhý Doctor Strange ubral na infantilním humoru a zaměřil se na to, jak mohou být činy a především mysl mocných bytostí, jakými Strange i Wanda jsou, nevypočitatelné a zkázonosné.

Vybral si k tomu právě postavu Elizabeth Olsen, jejíž temné stránky už nápaditě rozebíral loňský seriál WandaVision, a pokud jste jej neviděli, s velkou pravděpodobností vám bude její chování připadat ještě nepochopitelnější než mně. Z tragické hrdinky, která pouze bojovala o lásku a dalo se k ní přiblížit i jako k člověku, se zde proměňuje v nelítostnou antagonistku, jejíž činy už popírají veškeré racionální uvažování a spadají pouze do emocionální roviny.

A tak je to skoro s celým filmem, který se snaží být čistě o napojení – o napojení na své fanoušky, kteří potřebují vidět Doctora Strange v různých dimenzích a podobách (protože ten jediný už by byl prostě nudný), o napojení na emoce Wandy, která rozsévá smrt na každém kroku, a nakonec také o ztotožnění se Strangem, jenž je zde spíše vláčený okolnostmi. Jeho dávná láska Christine (Rachel McAdams) zde hraje výraznější roli než v jedničce, neboť mu nakonec musí dokázat, že někoho, kdo vám není souzený v jedné realitě, si nemůžete jen tak osvojit ani v jiné. Totéž se přitom Strange snaží od začátku vysvětlit i nepříčetné Wandě a cesta mnohovesmíry je vlastně jen efektním čekáním na to, kdy si to všemocná čarodějnice uvědomí.

Raimi tedy nakonec více oslavuje rodinné motivy, než by se pořádně utrhl ze řetězu a prokázal, co ho vždy zdobilo a jak se dopracoval až k režii tohoto ambiciózního projektu.Začátek přitom slibuje našlapaný blockbuster, který koncept mnohovesmíru zužitkuje s hravostí skvělého animáku Spider-Man: Paralelní světy, nikoli matně jako hraný předchůdce Spider-Mana: Bez domova. Samotný koncept multivesmíru se nicméně z vědecké diskuze definitivně přesunul do oblasti fantasy a lidé u Marvelu si jej představují tak ploše, že každá minuta Ricka a Mortyho jim v tomto směru ukazuje prostředníček.

Kýžených mnohovesmírů se tedy sice dočkáme a hrdinové proletí několika dimenzemi včetně té, kde Bruce Campbell prodávápizzu ve tvaru koulí, ale kreativních časoprostorových eskapád dostaneme zoufale málo. Po každém přesunu a zrychlení následuje konverzační interiérová scéna a tempo zachraňuje jen rozdělení pozornosti mezi Wandu, která proti své vůli trčí na místě, a Strange, jenž cestuje dimenzemi díky unikátním schopnostem dívky jménem America Chavez (Xochitl Gomez). Schopnostem, které ona sama nedokáže ovládat a které chce Wanda využít, aby mohla „ukradnout“ své děti jiné verzi sebe sama v jiném vesmíru.

Místo toho, aby jí to někdo nechal provést a umožnil jí vidět reakci dětí, jež někdo krade mamince, rozpoutává se válka. Imaginativní sekvence plné všemožných vizuálních nápadů (možné bylo vymyslet opravdu cokoli) se nekonají, dostaneme jen slabý odvar Počátku, v němž přepínání mezi více realitami nefunguje zdaleka tak dobře jako v Ready Player One. Tento film byl zcela přiznaně pro celou rodinu a skvěle gradoval, když se hrdinové sbíhali za MacGuffinem (Hallidayovým vejcem). Strange směřuje za spásnou kouzelnickou knihou a Wanda se zmocňuje Americy, přičemž reality se propojují v telepatických myslích postav, ale zkrátka to nemá potřebný švih. Většinou musíme čekat, než se někdo vykecá, a až potom se přepíná na jinou úroveň. A to i přesto, že se zrovna hraje o každou sekundu.

Raimi ale na vině určitě není. Musel si poradit s vybalancováním absolutní divácké masovky a kýženého „prvního hororu MCU“, což po řemeslné stránce nakonec zvládl dobře. Jeho režijní nápady jsou patrné, jeho odvěká fascinace démonickým světem ozvláštňuje jinak uondané a neobjevné schéma příběhu a závěrečné blbnutí se záhrobníky vykouzlí úsměv na tváři. A znovu musím zdůraznit, že jsem ocenil absenci pubertálního humoru a přivítal například to, jak nekompromisně se zde naložilo s vytouženými staronovými charaktery. V tomto směru se můžete těšit na některá překvapení – jednak ohledně toho, která známá tvář z mnohovesmíru vyskočí, jednak na to, jak většina z nich skončí.

Takové překrucování diváckých očekávání je ale jinak dosti vzácné a spoléhání na antickou tragédii Wandy a zčásti i Strange je něčím, co takto povrchní a přitom přeplácaný příběh neunese. Alespoň že Elizabeth Olsen dělá, co může, aby tu náhlou nevěrohodnost své postavy ve stylu Dr. Jekyll a pan Hyde svým výkonem pozvedla – a nakonec s ní možná i krapet soucítíme. Cumberbatch oproti tomu odvádí svůj standard, i když jeho divně digitalizované vlasy nevypadají vůbec cool. A v tomto ohledu mě opakovaně napadalo, kde je vlastně psané, že každá jeho verze ze všech myslitelných realit musí vypadat (až na ty vlasy) úplně stejně. Obzvláště poté, co Spider-Mani v nedávném Bez domova mohli být každý jiný.

To už ale souvisí s tím, že přemyšleností a náročnějšími interpretačními či dokonce spirituálními motivy druhý Doctor Strange rozhodně nedisponuje. K tomu už měla blíž i usedlejší jednička, která nabídla vyrovnanější psychologii a cestu k poznání sebe sama (myšleno protagonisty). Jde o další velkolepě ošetřený obchodní produkt Marvelu, který angažováním režiséra s hororovými kořeny expandoval zase trochu jiným směrem – ve výsledku ale neučinil žádný formální posun.

Odbočení zde spočívá vlastně jen v eliminaci humoru a v násilnějších skonech těch postav, u nichž bychom to nečekali. Jako mnohem zajímavější odbočení ale osobně vnímám třeba komediální a sebeuvědomělý přístup Taiky Waititiho, jenž do třetího Thora opravdu vnesl osobitost, která zde jen probleskuje. Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství se bere smrtelně vážně a díky špičkovému tvůrčímu zázemí dokáže jeho svět dočasně pohltit, ale hodinu po projekci už bohužel není o čem přemýšlet.