Nejlepší nejmenší herec ztvárňuje ikonického hrdinu Cyrana, jenž ženy okouzlí vytříbeným slovníkem

Nejlepší nejmenší herec ztvárňuje ikonického hrdinu Cyrana, jenž ženy okouzlí vytříbeným slovníkem
Cyrano | Metro-Goldwyn-Mayer
Cyrana, který tento čtvrtek vstoupil také do tuzemských kin, natočil renomovaný britský režisér Joe Wright. Ten se proslavil především adaptacemi literárních klasik jako Pýcha a předsudek či Anna Karenina a v historických reáliích se cítí jako ryba ve vodě. Nyní si vzal na paškál veršované drama Cyrano z Bergeracu, které napsal Edmond Rostand roku 1897 a jež se stalo předmětem mnoha divadelních i filmových adaptací. Peter Dinklage se tedy zařazuje po bok herců jako Christopher Plummer, Gérard Depardieu nebo James McAvoy, kteří výřečného, udatného a hluboce milujícího hrdinu dříve ztvárnili na divadelních prknech i před filmovými kamerami.
Nová verze, jež si odbyla premiéru na loňském festivalu v Telluride a v zámořských i britských kinech finančně propadla, vznikla konkrétně na motivy muzikálu inspirovaného Rostandovým dílem, který se v divadlech uváděl v roce 2018. Jeho autorkou byla Erica Schmidt, jež nyní obstarala také adaptovaný scénář Wrightova snímku.

Trailer: Cyrano

Cyrano
Příběh je zasazený do Francie v 17. století a převážně se odehrává v jediném vévodství a v kulisách, které evokují i Shakespearova Romea a Julii, minimálně klasickou filmovou verzi z šedesátých let. Natáčelo se na Sicílii, ovšem Wright potlačuje jakékoli rozmáchlé a panoramatické záběry a soustřeďuje se na zachování rázu divadelního muzikálu, inscenovaného takřka výhradně v exteriérových choreografiích. Na první pohled vyniká kreativní práce s kamerou, jež se nebrání delším jízdám a s níž aktéři pomyslně hrají. V jedné pěvecké sekvenci se kamera například rozjede „tunelem“ tvořeným proti sobě postavenými šermíři, přičemž jejich meče se nadzdvihnou vždy těsně před objektivem.
Doprovodných písní je celkem 27 a často jsou převzaty přímo z muzikálu, v němž si ostatně zahráli i Peter Dinklage a Haley Bennett jako Roxana. Nejde přitom o žádná epická hudební čísla s vyčerpávajícími tanečními choreografiemi. Melodie jsou spíše klidné a texty se pokouší co nejvěrněji suplovat běžné dialogy, přičemž herci při prozpěvování často jen sedí jeden vedle druhého nebo vyznávají lásku pod balkonem.
Kromě moderních kamerových jízd a jednoho dynamicky snímaného šermířského souboje, v němž Cyrano na schodech čelí deseti protivníkům a choreo připomíná divočejší (a smrtelnější) tanec, snímek vypadá velmi klasicky. Jako bychom sledovali dražší studiovou adaptaci z padesátých let, čemuž nahrává i předposlední akt, v němž se Cyrano s Neuvillettem ocitají na válečné frontě. Wright se spoléhá jen na další tklivý zpěv ve vojenském ležení, a když postavy táhnou vstříc nepříteli, kamera se od nich vzdaluje a samotný střet už neukáže.
Cyrano
Cyrano | Peter Mountain / Metro-Goldwyn-Mayer
Hlavním tématem je ostatně milostný trojúhelník, jehož vývoj je zpočátku veselý až rozverný, ovšem neúprosně směřuje k tragickému zakončení. Podobně jako v případě Shakespearových her, také Cyrano z Bergeracu je jakýmsi prazákladním příběhem, v němž vazby k historické realitě a běžnému životu nehrají přílišnou úlohu. Roxana s Neuvillettem se do sebe tedy zamilují na první dobrou a také Cyranova utajovaná láska je natolik vznešená, že muže vůči novému sokovi nepřepadne osudová zášť, nýbrž mu ochotně pomáhá.
Interakce mezi inteligentním Cyranem a trochu slaboduchým, leč upřímně zamilovaným Neuvillettem je určitě nejzábavnějším prvkem filmu. A vrcholí ve scéně, kdy se Neuvillette pokouší vyznat Roxanně lásku pod jejím balkonem, ovšem bez pomoci ukrytého a napovídajícího Cyrana si neví rady. Pokud patříte k těm divákům a divačkám, kteří se s Rostandovým dílem dosud nesetkali, jistě vás nyní potěší zjištění, odkud vychází všechny filmy o lásce přes dopisování (Láska přes internet), popřípadě i vtípky na způsob Kameňáku o napovídání na cizím rande.
A pokud nepatříte k zarytým konzervativcům, určitě vám nebude vadit ani obsazení Dinklagea. Ten totiž dokazuje své pozoruhodné herecké kvality a v roli, která po něm navíc vyžaduje přirovnat sebe samotného ke „skrčkovi“, působí naprosto přirozeně a elegantně. Totéž lze napsat i o krásné a také nejlépe zpívající Haley Bennett nebo o Benu Mendelsohnovi. Australský herec zde představuje svého nejméně šestého záporáka za posledních šest let a zpočátku jej pod nánosem make-upu poznáte jen díky jeho nezaměnitelnému šišlavému hlasu. Jako podlý vévoda ucházející se o ruku Roxany je opět perfektní.
Cyrano
Cyrano | Metro-Goldwyn-Mayer
Totéž se ale úplně nedá napsat o scénáři, který zase tak svěží vánek do známého schématu nepřináší. Snímek trvá skoro dvě hodiny a nelze se ubránit dojmu, že vyškrtnutí dvaceti minut by mu jen prospělo. Publikum tedy musí skousnout i tradičně roztahaná pěvecká vyznání, kdy aktéři zpívají o svých pocitech mnohem déle, než je zapotřebí k porozumění a posunutí se k dalším událostem.
V recenzi na Oscara nominovaného filmu The Tragedy of Macbeth jsem psal, že podobné adaptace notoricky známých děl si dnes svou existenci obhájí jen tím, že je pojmou po svém a v rámci sebevědomé formální vize. A to Joel Coen se Shakespearem rozhodně dokázal. Joe Wright naproti tomu osciluje mezi velmi tradičním zpracováním a modernizací, která se projevuje už v odlišném castingu – Christiana Neuvillettea ztvárňuje černošský herec Kelvin Harrison jr. – a v tomto případě to není tak obhajitelná změna jako obsazení Denzela Washingtona do hlavní role výše zmíněného Macbetha. Postava černé pleti do daného prostředí na první pohled nezapadá a tohoto dojmu jsem se navzdory velké snaze nemohl celou dobu zbavit.
Ústupek dnešnímu diváctvu se projevuje rovněž v samotném jazyce, který archaismy nahrazuje snadno srozumitelnou angličtinou. Nový Cyrano zkrátka neklade na své publikum příliš intelektuální nároky a spokojuje se s uctivým převyprávěním velkého díla světové kultury. Už z principu není špatně taková díla jednou za čas připomínat a Joe Wright si zaslouží uznání, že s rozpočtem třicet milionů dolarů a s několika skvělými herci dokázal Rostandovu klasiku takto zručně aktualizovat. Stále má ale problém nalézt rovnováhu mezi svým dynamickým stylem a spíše statickou náturou scén. To zde sice dobře maskuje muzikálovou formou, ale pokud chcete vidět divácky atraktivní muzikál, musíte hledat jinde (a jen v loňském roce se jich vyrojil dostatek, namátkou West Side Story či Annette).
hodnocení: 65 %
Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.