Jaký je letošní oscarový film CODA, který nikdo neviděl?
Letošní Oscaři sice z pohledu kvality televizního programu za moc nestáli, ale mluvit se o nich bude ještě dlouho. Jane Campion se stala teprve třetí ženou, která získala zlatou sošku za režii, a přelomové úspěchy zaznamenalo také hřejivé drama V rytmu srdce.
To na vyhlašování vstupovalo se třemi nominacemi a každou dokázalo proměnit. Nejenže navzdory očekáváním triumfovalo v nejprestižnější kategorii, kde jakožto malá produkce za deset milionů dolarů porazilo i favorizované West Side Story a Sílu psa, ale shráblo také Oscary za nejlepší adaptovaný scénář a nejlepšího herce ve vedlejší roli. Toho prvního si odnesla režisérka a scenáristka Siân Heder za adaptovaný scénář, druhý připadl Troyi Kotsurovi, jenž se stal historicky prvním neslyšícím hercem–mužem oceněným Oscarem. První a jedinou takto oceněnou hluchou herečkou byla Kotsurova zdejší kolegyně Marlee Matlin za film Bohem zapomenuté děti z roku 1986.
Vcelku neznámý snímek, který si odbyl premiéru loni v létě na festivalu Sundance a následně putoval rovnou na Apple TV+, je tedy rázem vyhledávaným. A po jeho zhlédnutí a poté,co publikum na Oscarech nadšeně třepotalo dlaněmi a neslyšící herce a herečky poctilo tzv. tichým aplausem, je zřejmé, že přesně o to tvůrcům filmu (který v angličtině nese název CODA podle zkratky Child Of Deaf Adults) šlo.
Trailer: V rytmu srdce / CODA (2021)
V rytmu srdce navíc není originálním projektem Heder a jeho námět vychází z francouzského snímku Rodinka Bélierových z roku 2014. Jde teprve o třetí remake v historii, který vytěžil Oscara v hlavní kategorii – dosud se to povedlo pouze Ben Hurovi z roku 1959, který navazoval na stejnojmennou němou epiku, a Skryté identitěMartina Scorseseho, což byla předělávka hongkongské Volavky. Za neuctivé vykrádaní se ale na CODA nikdo zlobit nebude, neboť primárním cílem tvůrců (včetně producenta francouzského originálu) bylo rozšířit poselství příběhu o sluchově handicapovaných lidech také k anglicky hovořícímu publiku.
Příběh, sestavený podle té nejjistější hollywoodské šablony, sleduje čtyřčlennou rodinu. Milující rodiče (Troy Kotsur a Marlee Matlin) a starší syn (Daniel Durant) jsou od narození hluší a dar sluchu byl nadělen pouze dceři Ruby (Emilia Jones), která rodině pomáhá s jediným možným zdrojem výdělku, jímž je rybaření. Ve světě, kde skoro nikdo ze slyšících neumí používat znakový jazyk, je Ruby pro své příbuzné nepostradatelná, čímž trpí její sociální vztahy a také sen o pěvecké kariéře.
Ačkoli je tedy snímek propagovaný jako příběh o neslyšících, protagonistkou celou dobu zůstává právě „CODA'“, tedy dítě hluchých rodičů Ruby. Ta se pokouší najít rovnováhu mezi rodinným životem, který je pro ni kvůli neustálým překladatelským povinnostem svým způsobem prací, a osobními touhami spojenými ani ne tak se školou, v níž podle svých slov není dobrá, jako spíše se zpěvem.
Film vystavuje velmi tradiční zápletku kolem protagonistky rozpolcené mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými tábory. Zpěv je v prvé řadě promyšlenou protiváhou ke komunikaci uvnitř rodiny, odehrávající se v naprostém tichu, což Siân Heder v průběhu celkem důmyslně rozvíjí. Ruby má nejprve problémy se před ostatními studenty ve sboru projevovat, což pramení z dřívější a stále doznívající šikany, jíž čelila kvůli své odlišné mluvě (potažmo „ošklivé mluvě“, jak tvrdí ona sama). Už těmito myšlenkami, které se odvíjí spíše na pozadí hlavní zápletky, nás snímek nabádá k toleranci vůči lidem z neslyšící komunity.
Rodiče ani bratr jejím snům nerozumí. Jak by také mohli, když její krásný hlas neslyší a jediné potěšení z muziky nachází v hlasitém přehrávaní rapu, při němž je v autě „brní celá zadnice“. Vzájemné nepochopení je patrné i během školního koncertu, kdy Ruby se spolužákem zpívá emotivní duet a matka s otcem, kteří nedokážou na dálku odezírat, si povídají o tom, co se koupí k večeři. Při této scéně Heder poprvé přepíná do perspektivy neslyšících a nechává nás vystoupení sledovat bez zvuku, čímž zdůrazňuje prohlubeň mezi jejich universem a světem plným ruchu, řeči či melodií.
Tyto rozdíly ale nikdy nejsou tak fatální, aby se nedaly překlenout. „Bála jsem se, že si nebudeme rozumět,“ vypráví matka o chvíli, kdy jí doktoři po porodu sdělili, že Ruby slyší. Přestože je dospívající dcera rodinným handicapem stále více limitována a smutní nad absencí „normálního života“, jaký vedou spolužáci, její každodenní počínání dokazuje, že matčiny obavy byly zbytečné. A její rodiče svým smyslem pro humor, pozitivním přístupem k životu a fyzicky projevovanou náklonností pro změnu zajišťují pevné rodinné zázemí, které mnohým dětem z „normálních“ rodin schází.
Cestou je nakonec pouze vzájemná komunikace a ochota přizpůsobovat se. Při závěrečném pěveckém konkurzu rodina Ruby doprovází a vkrade se do sálu. Nervózní dívka díky tomu pookřeje a zpěv Both Side Now od Joni Mitchell doprovází znakovými posunky. Jde o vrchol rodinné sounáležitosti, k němuž příběh od začátku směřoval a který navzdory snadné předvídatelnosti a snad i sentimentu zanechá sledující se slzami na krajíčku.
Toto doslovné prolnutí obou Rubyiných linií, tiché rodinné i „pracovní“ pěvecké, představuje tu nejpříkladněji obkreslenou hollywoodskou šablonu. A není divu, že akademici ocenili tento přístup, v němž se mísí vzorové coming-of-age drama s šířením povědomí o životě okrajové, zdravotně handicapované skupiny.
Jde o veskrze příjemný a často humorný zážitek se sympatickými postavami, z něhož angažovanost a nadšení němých herců odkapává. Žoviální a současně uvěřitelně emotivní Troy Kotsur kraluje, ale minimálně oscarovou nominaci by si bývala zasloužila také Emilia Jones v hlavní roli, která zvládla interakci s němými kolegy bravurně, a navrch skvěle zpívá. Převládající hřejivost a bezvýhradně pozitivní a doslovné zakončení zanechají dojem, že snímek ani nemá výraznější slabiny.
Právě vypravěčská univerzálnost a viditelná snaha jít na ruku nejen titulní handicapované komunitě, ale také „lásku a solidaritu šířící Akademii“, se ovšem jako slabina jeví. Během projekce si sledující vlastně jen odškrtává povinné zvraty a rozhodně nedostane tak pronikavé psychologické ztotožnění s protagonistou, jaké nabídl nedávný Zvuk metalu. V něm Riz Ahmed ztvárnil bubeníka, jenž náhle přišel o sluch a s těžkou životní výzvou se vyrovnává ve specializovaném komunitním středisku. Ačkoli má jiné nároky, právě Zvuk metalu podává více strhující a formálně odvážnější odyseu do srdce dané komunity.
V rytmu srdce si nás omotá lidskostí, která musí rezonovat v každém citlivém divákovi či divačce, avšak něco nad rámec svého žánru mu schází. V součtu tedy není ničím víc než dalším příběhem o poněkud komplikovanějším dospívání, v němž protagonistku tentokrát neovlivňují ani drogy (nedávný Krásný kluk s Timothéem Chalametem), ani dlouhodobě pěstovaný pocit totální méněcennosti (Osmá třída), nýbrž její neslyšící, byť oddaně milující okolí.
Na pokusy o nadstandardní a komplexní příběh, v němž Ruby přechodně bojuje s rodinou i trochu dramatičtěji, se navíc zanevřelo. A když už se objeví (jako ve scéně, kdy bratr své slyšící sestře vyčítá, že před jejím narozením fungovala rodina normálně), jde spíše o dále nerozvíjené hořké prohlášení než o nezbytnou součást nějakého lineárního přemýšlení. Životní realismus v jeho nahodilosti a v zachycování dílčích emotivních momentů se střetává s totálním schematismem. A byť je výsledek bezesporu kvalitní, uvolněný a díky skvělým aktérům také oslovující, oscarový laureát by měl přeci jen vypadat jinak. Časy Schindlerova seznamu či Titanicu jsou zkrátka nenávratně pryč a Akademie se přizpůsobuje menším festivalovkám, které mají srdce na dlani.