Známí neznámí jsou doslovnou kopií italského komediálního hitu. České publikum si film užije díky hercům

Skupina přátel se na silvestra schází k pohodové večeři. Znají se důvěrně celé roky a jejich další setkání se zpočátku nese v tradičním uvolněném duchu. Pak se ale zrodí zdánlivě nevinný nápad: dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou textovou zprávu i příchozí hovor. Netrvá to dlouho a milá silvestrovská zábava se začne měnit v tragédii.

Bylo jen otázkou času, kdy se i u nás dočkáme tuzemské verze italského filmu Naprostí cizinci (2016), podle nějž vznikl největší počet lokálních remaků v historii kinematografie. Díky tomu je od roku 2019 zapsaný v Guinessově knize rekordů (tehdy existovalo už 18 různých verzí). Není se čemu divit – film byl v italských kinech obrovským hitem a vzhledem k tomu, že se v podstatě celý odehrává v jednom bytě, jde o velmi nízkonákladovou (a celkově nekomplikovanou) produkci. Kromě původního snímku se do českých kin dostala také německá verze Téměř dokonalá tajemství (ta se ale údajně nebála několika významných změn). Paradoxem přitom je, že dosud nevznikla americká předělávka. Nyní však „konečně“ došlo na verzi česko-slovenskou nesoucí název Známí neznámí.

Smysluplně zhodnotit takový film není zrovna jednoduché. Celovečerní režijní debut Zuzany Mariankové, na jehož scenáristických úpravách se podílel zkušený Petr Jarchovský, je totiž téměř přesnou kopií italského originálu. Kromě vesměs nepodstatných drobností (originál se neodehrává na silvestra) je zde vše stejné – výchozí zápletka, postavy, vztahy, dialogy, dějové zvraty, vtipy a jejich pointy i překvapivý závěr. Změny ve scénáři jsou zcela minimální, pokud si tedy snímek Paola Genoveseho alespoň rámcově pamatujete, čeká vás jedno velké déjà vu.

Nejdříve tedy k tomu, čím je specifický (a dobrý) italský originál. Genovese v něm nabídl téměř ideální skloubení vtipné situačně-konverzační komedie a emotivního vztahového dramatu. Neboli to, co se snaží mnoho současných mainstreamových českých filmařů v našich končinách točit posledních minimálně deset let (a moc se jim to nedaří). Obě roviny jsou téměř mistrně vybalancované, daří se ladně přecházet z kultivované legrace v silné, dojemné i mrazivé momenty. Odhalování tajemství jednotlivých protagonistů vede různými cestami a k sympaticky pestrým pointám.

Ne každý je zlosyn, pečlivě skrývající milenku či milence. Někdo má pouze přirozený strach přiznat svou skutečnou identitu či (neméně přirozenou) nespokojenost s vlastním tělem. Filmem dobře prodanou hlavní myšlenkou je samozřejmě otázka, do jaké míry je správné a moudré sdílet se svými bližními svůj život, což je v době sociálních sítí obzvlášť aktuální téma. V souvislosti s tím snímek chytře a trefně kritizuje pokrytectví a poukazuje na to, kam až mohou vést nedostatečná či špatně vedená komunikace, nedůvěra a lži (byť třeba i milosrdné). Vše uvedené pak obsahují i Známí neznámí.

Neřadím se mezi remcaly, kteří pokaždé při vyřknutí slova remake automaticky začnou povýšenecky lamentovat nad úpadkem moderní kinematografie, protože dle jejich (obvykle velmi zkresleného) názoru už poslední roky skoro nic jiného než předělávky jiných filmů nevzniká. Remaky jsou ale pro kinematografii věcí zcela běžnou po většinu její existence. Házet je všechny do jednoho pytle proto není ani tak projevem divácké náročnosti a vybraného vkusu, jako spíše neznalosti a povrchního smýšlení. Co ale pochválit na filmu, jehož veškeré kvality pochází odjinud?

Leda herecké výkony a řemeslnou zručnost, které zajistí, že všechno to, co fungovalo v původním díle, bude mít podobný efekt. A z tohoto hlediska si česká novinka pochvalu zaslouží. Kýženého vyznění se dočkaly jak jednotlivé vtipy, tak každá z dějových linek směřující k trochu jinému typu odhalení a katarze. Totéž pak platí i pro některé výjimečně působivé emocionální scény. Například telefonát s dospívající dcerou dokáže díky silnému scenáristickému základu citově odrovnat v obou verzích.

Logicky nejvíc si film užije domácí publikum, které žádnou z předchozích verzí nevidělo. Poutavý, nápaditý a univerzálně srozumitelný děj jim zprostředkují skvěle vybraní čeští a slovenští herci. Pro tuzemské diváky a divačky bude nepochybně snazší a příjemnější daný příběh prožít s vesměs povědomými tvářemi (Martin Hofmann, Táňa Pauhofová, Klára Issová, Tomáš Maštalír aj.) než s neznámými zahraničními herci. A co si budeme namlouvat, jiný důvod, než nahnat do kinosálů houfy lidí na mnohokrát ověřený mustr, ke vzniku tohoto filmu nebyl. Ne že bych to tvůrcům nějak zazlíval, jen je mi trochu smutno z toho, že něco podobného nedokážeme vytvořit sami, a tak to musíme – stejně jako ve spoustě dalších zemí – pouze otrocky opsat.