Příběh Anny Frankové na Netflixu vypráví její nejlepší kamarádka a ukazuje ji trochu jinak

Moje nejlepší kamarádka Anna Franková (My Best Friend Anne Frank) je nové nizozemské válečné drama. Režie se ujal málo známý režisér Ben Sombogaart. Snímek je natočený na motivy knihy Memories of Anne Frank: Reflections of a Childhood Friend od americké autorky Alison Leslie Gold. Jedná se vůbec o první nizozemský film, jenž popisuje život Anny Frankové, a minulý rok v říjnu dostal cenu Golden film. To je ocenění udělující se v Nizozemí, dostává jej titul, jemuž se podařilo prodat přes sto tisíc vstupenek do kina.

Příběh filmu se odehrává v období nacistické okupace v Amsterdamu v roce 1942 a děj je vyprávěný z perspektivy Hanneli Goslar, nejlepší kamarádky slavné autorky Anny Frankové. Příběh se tak soustředí převážně na období, kdy byli Židé postupně vytlačováni z ulic a následně posíláni do koncentračních táborů. To vše se odehrává z pohledu mladé dívky, jež je zvídavá, krapet neopatrná, ale zato velmi ambiciózní a starostlivá. Hanneli vždy toužila stát se zdravotní sestrou, zatímco její kamarádka Anna chtěla být slavnou spisovatelkou. Ačkoliv se ve spoustě životních cílů odlišovaly, byly nerozlučná dvojice. I v období, kdy byly nuceny nosit židovskou hvězdu, se tajně vkrádaly do podniků a bavily se.

Jednoho dne ale Anna bez rozloučení zmizela a společně s ní i celá její rodina. Hanneli to oplakala, protože se domnívala, že její kamarádka odjela s rodiči na dovolenou a ji tam nechala. Brzy nato ale musela opustit domov i ona se svou rodinou. Se svou mladší sestřičkou Gabi, otcem a prarodiči se ocitla v koncentračním táboře Bergen-Belsen v Německu. To se psal rok 1943. Díky tomu, že měla rodina pasy, byla umístěna do lepší části určené pro vězně k výměně za německé válečné zajatce. Podmínky zde byly strašlivé, ale ne tolik jako ve druhé části tábora, kam se dostala Anna. Strávily v táboře několik měsíců, Anna se z něj ale nikdy nedostala živá. Krátce před koncem války zemřela na tyfus.

Titul si pohrává s roztříštěnou kompozicí, v níž se prolínají časové i místní roviny, což by mohlo být pro mnoho diváků matoucí. Skáče se zde z období okupace do konce války a tvůrci nám k tomu nedávají žádné bližší údaje. Pro ty, kteří se příliš neorientují v historii, to proto může být poněkud nepřehledné. Po zhlédnutí filmu jsem musela dohledávat, co přesně se v něm stalo a do jakého časového rozmezí nás tvůrci zavedli. Došla jsem k závěru, že se jednalo o léta 1942 až 1945. Obě rodiny, Goslarovi i Frankovi, totiž pocházely z Německa, v předválečném období se ale ze strachu z nacismu ukryly v Amsterdamu, kde se dívky seznámily.

Příběh filmu začíná v období, kdy se obě dívky dobře znaly a žily v Nizozemí. Ukazuje na to, jak to ve městě během okupace vypadalo, jak byla židovským občanům postupně odebírána práva – nejprve vycestovat, později svobodně žít, nakupovat, navštěvovat kina či si jen házet míčkem v parku. Na veřejnosti začínali být nevítaní a jejich známí postupně a bez rozloučení mizeli. Vedle této dějové linie je ve filmu rozvíjeno i dění o dva roky později, primárně tedy život Hanneli a její sestry Gabi. Ukazuje na nelidské podmínky v táboře, na to, jak zajatci trpěli hlady, jak bídná zde byla hygiena a jak všemi zmítal nekontrolovatelný strach.

Vystřídají je scény z jara 1945, poněvadž zaslechnete sirény a němečtí vojáci jsou nucení se ukrývat v bunkrech, zatímco své vězně nechávají stát venku. V samotném závěru filmu dochází k osvobození zajatců a vy se v krátkých titulcích dozvíte něco o následném životě Hanneli a její sestry. Bohužel jejich otec ani prarodiče válku nepřežili, krátce před jejím koncem vážně onemocněli a v táboře zemřeli.

Tyto dva příběhy, týkající se života dvou dívek, se vzájemně prolínají. Ve chvíli, kdy se obě dívky baví a smějí se, se zničehonic ocitnete v temné koncentračním táboře a místo na bezstarostnou upravenou dívku se díváte na hladem a strachem zdevastovanou tvář člověka, který si nemůže být jistý, zda se dožije rána. Možná by byl snímek trochu přehlednější, kdyby děj plynul lineárně. Na druhou stranu by ale bohatě stačilo, kdyby tvůrci do filmu vložili titulky, jež by nás do celé situace uvedly. Stačilo by napsat datum a místo, kde se následující scény odehrávají.

Co se týče postav, větší roli má pouze Hannali a dále Anna. Příběh se neustále točí kolem nich a všechny další postavy jsou zde jen proto, aby sloužily danému výjevu. Řada z nich se totiž už nikdy dál ve snímku neobjevila. Větší prostor zde nemá ani otec Hannali či její sestra Gabi, za celý snímek řeknou dohromady sotva pár vět. Mnohem více prostoru mají ve filmu spolužáci, lidé na ulici, vězni v koncentračních táborech. Ve výsledku ale pouze doplňují scény a přidávají jim na atmosféře. Rozhodně od nich nečekejte, že nějakým způsobem dívkám vypomůžou či je někam mentálně posunou. Jak na Hannali, tak na Annu má vliv pouze celá situace, dění kolem nich, náhlé životní změny a také to, že nikdo z nich vlastně dlouho netušil, co se děje.

Celkově na mě snímek působí spíše jako trochu umělecky pojatý dokument než válečné drama. Na druhou stranu ale nemůžu říct, že by si své publikum nezasloužil. O životě Anny Frankové vznikla již řada titulů, mezi nimi je kromě životopisných snímků i několik animovaných, a dokonce i japonských anime (Anne no nikki). Tento titul se ale od jiných odlišuje právě v tom, že je vyprávěný z pohledu její nejlepší kamarádky, a tak vrhá na Annu Frankovou přeci jen odlišné světlo.

Nevykresluje ji jen jako oběť či spisovatelku. Perspektiva její kamarádky je mnohem komplikovanější. Hannali ji ukazuje mnohem více jako lidskou bytost, o deníku se ve filmu tvůrci sice párkrát zmíní, ale rozhodně není hlavním tématem, Hannali o něm nejspíš ani nevěděla. Místo toho se soustředí na to, jaká byla Anna jako člověk. Rozhodně žádné poslušné zlatíčko, ráda riskovala a nikoho moc neposlouchala. Kdyby se ale tvůrcům podařilo dát do titulu s tak vážným tématem trochu víc dramatičnosti a pestrosti, bylo by to jistě mnohem lepší.

Hodnocení: 55 %