V komedii Domácí tým se kamarádi Adama Sandlera krotí, i když dojde i na zvracení a tunu sentimentu

Nová sportovní komedie v produkci Adama Sandlera s názvem Domácí tým se vrací do roku 2012, kdy byl věhlasný kouč amerického fotbalu a vítěz Super Bowlu Sean Payton (Kevin James) celoročně suspendován. Měl totiž prsty ve skandálu klubu New Orleans Saints, jehož hráči měli být podpláceni a naváděni k tomu, aby se snažili zranit protihráče. Během tohoto období, kdy média nenechávala na slavném kouči nit suchou, se Payton vrátil do domovského města a začal trénovat svého dvanáctiletého syna, jehož tým si nevedl vůbec dobře.

Ve filmu sourozeneckého režírujícího dua Charlese Francise Kinnanea a Daniela Kinnanea jsou dané události vrženy do odlehčeného světla rodinné komedie, v níž vedle Kevina Jamese (Když si Chuck bral Larryho) vystupuje také Rob Schneider (Zvíře) či dřívější pubertální hvězda Taylor Lautner (Stmívání). A byť se parta kamarádů z bláznivých a přisprostlých produkcí tentokráte drží na uzdě, výsledek je dle očekávání rutinní, proměnlivě zábavný a nijak nevybočující.

Komedií se sportovní tematikou vznikly v Hollywoodu i mimo něj mraky. Šablonovité příběhy o týmu outsiderů, kteří chytají druhý dech pod dozorem autority, převážně vyčpělé či jakkoli zdiskreditované, mají dlouhou historii a vedle vyložených béček jako (J)elita ze střídačky či Vybíjená (která ale záměrně volila absurdní rámec) zahrnují i respektovanější příspěvky jako Trestná lavice. Domácí tým se pokouší setrvat v mantinelech skutečného a uvěřitelného námětu a nese spoustu povědomých motivů ze života sportovního trenéra mládeže, ale zároveň chce být i populární „sandlerovskou“ komedií. Jde tedy o přechodný hit Netflixu se všemi povrchními ingrediencemi, jehož kvalita a především kvalita zábavy ovšem kolísá jako výkony titulní klukovské party.

Samotné suspendování a s ním spojené temné kaňky, které námět dle skutečnosti skýtá, jsou odbyty velmi rychle v prvních několika minutách. V nich je krátce ukázán i Paytonův triumf v Super Bowlu a jeho návrat do rodného Texasu, kde přihlíží výsledkovému i hernímu zmaru místního chlapeckého družstva. A kde jej tedy čeká nesnadná trenérská výzva. Mladí hráči sice nepostrádají entuziasmus, ale moc talentu většinou nepobrali, tatínkové na tribuně rozdávají rozumy a soustředění na hru narušuje také pohledná fandící vrstevnice. Kdo někdy vedl podobně staré sportovní družstvo, ten se v mnoha situacích uvidí a snadno jim porozumí.

Payton se ale musí potýkat také s nedůvěrou syna, neboť jeho i manželku (Jackie Sandler) již dávno opustil a naplno se věnoval pouze trénování. Takové sbližování by nebylo jednoduché, ale ve světě filmu jde o docela podružnou linii, která při závěrečném zápase vyvrcholí jaksi samozřejmě. A tak je to v podstatě se vším – sledující se pohodlně usadí u televize s miskou brambůrků a může vypnout mozek u nenáročné komedie, která si z reálného dramatu půjčuje jen drobky a baví lehkým epizodickým humorem.

Zpočátku přitom tato vědomě odlehčená poloha funguje a objevují se vtipně

vypointované dialogy, které nás dostanou do potřebné pohody a připraví na známou dějovou šablonu. Ta je však navzdory nepolevujícímu tempu rýsovaná s takovou křečovitostí, že postupně o příběh ztrácíme zájem. Aby ne, když nás tvůrci jen zasypávají situačními vtípky a vedle Paytona, s nímž si Kevin James poradil celkem slušně, nám nedovolují pořádně poznat žádnou další postavu. Tým dětských looserů sice je sympatický a nechybí v něm snadno zapamatovatelné tváře, ale o náladě v kabině a zábavné interakci mezi hráči tenhle film bohužel není.

Občas dostaneme delší rozhovor otce s odcizeným synem a místy probleskne i ambicióznější vývoj Paytona, jehož zarputilá práce pro děti nevychází ani tak z upřímné náklonnosti jako spíše z touhy dokázat okolí, že je pořád skvělý trenér. Toto dilema, podporované zlými jazyky v médiích či ukřičeným koučem finálového soka, jenž vypadl z opravdu laciné parodie, se však vyřeší raz dva během posledního zápasu. V Trestné lavici to nebylo jinak, ale tam si tvůrci s psychologickým vývojem protagonisty pohráli o poznání lépe. Zde se zkrátka jede od zápasu k zápasu a tým, který v úvodu prohrával o čtyřicet bodů a k zbláznění se radoval z jediného touchdownu, se rázem dostává do finále.

Prostý sentiment úplně nezachraňuje ani humor, který sice má pár světlých chvilek a přizpůsobuje se i menším dětem, postupně ale přeci jen sestává pouze z fórků na úkor vedlejších postav (natvrdlý recepční v hotelu a obtloustlý upocený asistent trenéra). A bohužel se dočkáme i zcela nevynucené vsuvky v podobě nevhodně zvolené svačinky, jejímž působením se fotbalové hřiště promění v tratoliště zvratků. A věřte, že v dané scéně si odplivne opravdu každý včetně Taylera Lautnera, jenž jinak v roli dalšího trenéra vyznívá dost civilně a nenápadně.

Domácí tým podle všeho splní podmínky na nenáročnou podívanou na deštivé odpoledne, pokud chcete dětem pustit nezávadný a jednoduše moralizující sportovní snímek. Devadesát minut uteče rychle a vyznění je hezké, přestože cesta k němu vede těmi nejtuctovějšími a nejméně vynalézavými zákruty. Oddechnout si u televize je občas potřeba, a pokud nic jiného zrovna nehledáte, mohu tento rozpustilý projekt vlažně doporučit.