Temná dcera: Známá herečka se v tíživém režijním debutu věnuje odvrácené straně mateřství

Temná dcera (The Lost Daughter) vychází ze stejnojmenného italského románu spisovatelky Eleny Ferrante a již od prvních vteřin filmu je patrné, že budeme svědky čehosi neveselého a snad i mysteriózního. Úvod ukazuje kulhající a zraněnou ženu, která se zhroutí na pláži a nechává nás v napětí, co se jí mohlo přihodit. Vzápětí se vracíme v čase a dozvídáme se, že onou ženou je osmačtyřicetiletá profesorka Leda Caruso (Olivia Colman), která tráví dovolenou v pronajatém apartmánu na řeckém ostrově. Na pláži se seznamuje s poněkud výstřední rodinou z Queensu, která je rozhodně hlasitější, než velí etiketa, a zaujme ji Nina (Dakota Johnson) s dcerkou. Nina má rozmíšky s manželem a dává najevo své vyčerpání, které jí neustálá starost o neposedné a plačící dítě způsobuje.

Snímek je režijním debutem známé herečky Maggie Gyllenhaal (Temný rytíř) a cílí na motivy, které moc optimismu a hřejivých pocitů nenabízí. Namísto střetu s nepřátelskou komunitou či románku s nesprávnou osobou však příběh čerpá napětí z námětu považovaného za tabu – z odvrácené strany mateřství, které vždy není obohacující. Setkání s Ninou v Ledě vyvolává vzpomínky na vlastní výchovu dvou již dospělých dcer - výchovu, pro niž je slovo „vyčerpávající“ ještě eufemismem.

V knize je příběh vyprávěný prostřednictvím vnitřního monologu protagonistky. A takový subjektivní přístup se Gyllenhaal, která román zadaptovala do scénáře, pokouší zachovat. Nikoli pomocí monologů jako v knize, nýbrž upnutím se na hlavní postavu a vysvlékáním její mysli v sérii nervózních dialogů a vzpomínkových scén. Leda je předmětem pozornosti v každé scéně, ať už jde o přítomnost na ostrově, nebo o minulost s dětmi, kdy ji ztvárňuje vycházející herecká osobnost Jessie Buckley. Odklon od knižní předlohy je tedy spíše patrný v tom, že zatímco v knize je Leda Italka a děj se odehrává rovněž v Itálii, ve filmu je protagonistka Angličankou, která vyučuje italskou literaturu - taková změna má ale především přiblížit námět zámořskému a ostrovnímu publiku a nezdá se, že by nějak otřásla s výstavbou a sdělením originálního příběhu.

Gyllenhaal si počíná zkušeně, když usiluje o navození pocitů rostoucí deprivace a vnitřního zoufalství. Jednotlivé scény jsou sestříhány velice jemně a s důrazem na to, aby se zdánlivá triviálnost akce prolínala s emoční perspektivou hrdinky. I obyčejnými rozhovory se správcem apartmánů Lylem (Ed Harris) prostupuje atmosféra trapnosti a napětí, která by v mysteriózních příbězích naznačovala tajuplnost vedlejšího aktéra, ale v tomto případě vyjevuje jen nestálé rozpoložení protagonistky.

Tomu napomáhá i scénář. Nevydává se nepředvídatelnými cestičkami a nevsází na velké zvraty nebo přechody mezi více žánry, nýbrž zaujme uvěřitelnými a strohými dialogy, které o 'vedlejšácích' moc neprozrazují a nechávají publikum odhadovat budoucí vývoj. „Jsou to zlí lidé,“ prohlašuje číšník Will (Paul Mescal) na adresu hlučné rodiny Niny, s níž se Leda nedobrovolně propojí. Bez rozmýšlení totiž sebere panenku dcerce Niny, neboť jí připomíná vlastní dětství. I ten nejnepatrnější a v zásadě dětinský akt stačí k tomu, aby si příběh pojistil napětí v jedné linii a aby současně utužil spojení s linií vzpomínkovou.

Ve stále četnějších flashbacích Leda vzpomíná na výchovu svých dcer, která byla noční můrou.

Gyllenhaal v krátkých scénách z minulosti odkrývá zápolení mladé ženy, která musí dusit své kariérní ambice a která se marně snaží nalézt oporu v manželovi, jenž ji už neuspokojuje ani sexuálně. Výpověď přitom není samoúčelná v tom smyslu, že by se ve filmu zdůrazňovalo jakékoli nespravedlivé příkoří vůči ženám. Příběh Ledy je naopak vtahující už tím, že by mohl potkat v podstatě jakoukoli matku, jíž mateřství nekontrolovatelně přerůstá přes hlavu a která cítí, že největší úlevu by našla v úniku.

Scénář přitom nesděluje, zda Leda otěhotněla plánovaně. Vzpomínkové epizodky, v nichž stále studující hrdinka marně doufá ve chvilku klidu, každopádně plní svůj účel. Přimějí nás s Ledou sympatizovat a chápat její současné nazírání podobně ztrápené Niny. Nelze než vyzdvihnout výkony obou hereček, které musely jen nepatrnou mimikou znázornit velké spektrum emocí. Platí to především pro Olivii Colman, která má samozřejmě nejvíce prostoru. Je pravděpodobné, že se dočká třetí oscarové nominace během čtyř let (tu na Zlatý glóbus už má ostatně v kapse). I v tomto směru je ale potřeba vyzdvihnout debutující Gyllenhaal, která všechny velmi dobře vede a nenechává je zapadnout. To platí třeba pro Eda Harrise, jenž stále dokáže při jediném dialogu vzbuzovat zároveň vřelé sympatie i varovnou ostražitost.

Ostatně pojmy jako „začínající“ a „debut“ by po zhlédnutí Temné dcery asi napadly málokoho. Gyllenhaal navrch hladce vypráví příběh, jehož rezonance závisí na drobných nuancích. Často se například může zdát, jako by nám bylo sdělováno, že jen a pouze děti mohou za melancholii a osamělost protagonistky. Film ale takto jednoznačné tvrzení vyvrací nenápadnými situacemi, které dokazují, že vztah rodiče s dětmi bývá komplikovaný už ze své podstaty. Leda se na toto téma baví i s Lylem, který ale raději mlčí, než by odpověděl, kde jeho děti žijí. V rodičovství se chyby a posléze i neshody zkrátka stávají. Ve většině případů jsou však bohatě splaceny momenty tiché sounáležitosti a radosti ze vzájemného porozumění. Jako když Leda své dcery okouzlí tím, že dokáže oloupat pomeranč do spirály bez jediného natržení slupky.

Takto ambivalentní pocity jsou pro Temnou dceru typické. Většinu situací snadno přirovnáme k zážitkům z vlastního života – lenošení u vody vedle skupiny sígrů, kteří se jakoby naschvál přibližují právě k vám; hledání zatoulané dcerky, jež si jen odběhla hrát za strom; sexuální vzrušení na přednášce výřečného profesora (Peter Sarsgaard), jenž naplňuje představy ideálního partnera o poznání víc než vlastní manžel; a samozřejmě každodenní starost o neposedné děti. Snímek opakovaně naznačuje, že by mohl uhnout třeba k paranoidnímu thrilleru, v němž se Colman poddává úzkostem a ohrožuje ji rodina Niny, soustavně pátrající po ztracené (a odcizené) panence. Gyllenhaal tak pouze chytře klame – veškerá traumata pramení z minulosti, přičemž současnost je vyvolává prostřednictvím paralel mezi aktérkami. V Nině, která se hádá s manželem, Leda spatřuje sebe sama, zatímco číšník Will, jenž má s Ninou tajnou aférku, upomíná na Sarsgaardova profesora.

Maggie Gyllenhaal se tímto počinem ocitá ve společnosti režisérů, které se v budoucnu vyplatí sledovat. Její Temná dcera nechává některé aspekty z minulosti až moc nedořešené, občas se mezi dvěma časovými liniemi skáče trochu nahodile a po prokouknutí všech tvůrčích úmyslů opadá úvodní pohlcení do uzavřeného prostředí s nejednoznačnými vedlejšími aktéry. O to víc ale vyniká soustředěnost na herce a jejich gesta či na důmyslné paralely mezi liniemi, které upínají stále více pozornosti na vyvrcholení vztahu mezi Ledou a Ninou. To je velmi intenzivní a překvapivé, přičemž závěrvyzdvihuje onu ambivalentnost sdělení. Za oponou tíživých vzpomínek, přiživovaných osudovými setkáními, se vždy skrývají momenty plné lásky a naděje. A rozhodně nemusíte být unavenou a rozpolcenou matkou, abyste tuto možná příliš civilní, ale naprosto přesvědčivou psychologickou studii ocenili.