Nepopulární názor: Nový Spider-Man nepostrádá myšlenku, ale je podlézavým a umělým filmem

Následující text bude obsahovat spoilery, vyzrazující některé aspekty příběhu. Ve čtení tedy pokračujte nejlépe po návštěvě kina, pokud jste ji dosud nestihli a stále ji plánujete.

Spider-Man ušel na filmových plátnech dlouhou cestu. Oblíbený komiksový hrdina Marvelu zaznamenal obrovský úspěch už před dvaceti lety, kdy si jej v režii Sama Raimiho poprvé zahrál Tobey Maguire. Spider-Man (2002) se stal druhým nejvýdělečnějším filmem roku a pokračování na sebe nenechala dlouho čekat. Willema Dafoeho, jenž ztvárnil hlavní zápornou postavu Green Goblina v jedničce, vystřídal v neméně úspěšném druhém dílu Alfred Molina coby Doctor Octopus. Třetí část z roku 2007 už kritiky příliš nepotěšila, ale tragický antihrdina Sandman v podání Thomase Hadena Churche zanechal pozitivní dojmy. Pavoučí štafetu poté po Maguirem převzal Andrew Garfield, jenž oblíbeného hrdinu ztvárnil ve dvou dílech Amazing Spider-Man, kde se postavil Electrovi s tváří Jamieho Foxxe a Lizardovi Rhyse Ifanse.

Stručnou historii, která pokračuje pod hlavičkou MCU a s hercem Tomem Hollandem, připomínám z jednoduchého důvodu. Novinka s názvem Spider-Man: Bez domova, která si přes svátky připisuje jeden finanční triumf za druhým a v globálních tržbách už překročila miliardu dolarů (a to jako první film v průběhu pandemie koronaviru), totiž vsází v prvé řadě na nostalgii a divácký zájem navyšuje tím, že na scénu opět přivádí všechny zmíněné a často zemřelé aktéry. Hollandův Spidey, jenž má za sebou dvě sólovky s podtituly Homecoming a Daleko od domova, musí čelit invazi hned pěti nemesis z alternativních realit. Marvel a MCU tím kráčí v šlépějích animovaného hitu Spider-Man: Paralelní světy a rozvíjí koncept multivesmíru, který spojuje nejen různé fiktivní reality, ale nyní i dosud oddělené filmové světy. A jde o nesmírně chytrý fanservice, který je ale často nestravitelný jako soběstačné umělecké dílo.

Začnu pozitivy. Režisér Jon Watts, jenž se postaral o obě předchozí Hollandova dobrodružství, mě společně se scenáristy překvapil tím, jak všechny očekávané navrátivší postavy zužitkoval. Peter Parker (Holland) se na začátku snímku ocitá v pozici společenské senzace i vyvrhele, neboť jeho identita je prozrazena a veřejností koluje video, na němž zabíjí Mysteria (Jake Gyllenhaal). Kontroverze kolem jeho osoby znepříjemňuje život jemu i jeho okolí a Peter poprosí Doctora Strange (Benedict Cumberbatch), aby použil své magické schopnosti a přiměl celý svět zapomenout, že je Spider-Manem. Kouzlo ovšem selže a otevře průchody z jiných dimenzí, jimiž proudí nezvaní hosté.

O této zápletce jsme věděli už z trailerů a otázkou zůstávalo, jak se snímek ke zdánlivě nekonečným možnostem multivesmíru postaví. Nabízel se pochopitelně epický akční střet všech staronových záporáků s Peterem, jemuž by logicky mohli přijít na pomoc i minulí pavoučí hrdinové s tvářemi Maguireho a Garfielda. Tvůrci se ovšem rozhodli překvapit a vyprávět poněkud intimnější příběh o prozření a přijmutí role superhrdiny, v jehož kůži musí člověk posoudit, kdy své bližní ochraňuje a kdy je pro ně nebezpečnou hrozbou.

Takový osobní přesah a prozkoumávání morálních zásad, podle nichž si každý člověk zaslouží druhou šanci, na jednu stranu hluboce oceňuji. A byl jsem upřímně překvapen, že všichni ikoničtí padouši celkem záhy skončí v zajetí a pod kontrolou kladných hrdinů, kteří s nimi mají milosrdné a nápravné úmysly. Toto potěšení a zvědavost ohledně dalšího vývoje ale s přibývajícími minutami ustupovaly stále větší rozladěnosti nad tím, jak všemocný Marvel ždíme dosavadní filmový odkaz a v mých očích také devalvuje i tu poslední kapku uvěřitelnosti svého fikčního světa.

Tento rozsáhlý fiktivní vesmír, který se trvale pohybuje na hranici reality a

komiksové fantasy, ostatně představuje základní kámen úspěchu MCU. Neustálé nabalování nových hrdinů a s nimi spojených prostředí či dílčích zápletek vyústilo v generační událost, jakou hromadné týmovky Avengers: Infinity War a Endgame jednoznačně byly. Poslední jmenovaný a finančně nejúspěšnější snímek si v rámci vyvrcholení ohromného přesahujícího příběhu dokonce mohl dovolit experimentovat a vracet se do minulosti napříč předchozími filmy, což dobře podtrhlo seriálové vyprávění a propojení jednotlivých zápletek a osudů postav.

Takový pocit komplexnosti a propojenosti ovšem Spider-Man: Bez domova zásadně postrádá, a to i na úrovni sebe sama. Na příběhu je ohromně patrné, jak jej scenáristé a s nimi celá produkce v čele s Kevinem Feigem násilně tlačili vstříc návratu záporných i kladných hrdinů minulosti. Aby toho dosáhli, rozhodli se zvláštně využít některé postavy filmu a nechali je konat velice hloupě. To je ostatně i případ klíčového zvratu, kdy Peter zkazí Strangeovi jeho kouzlo - přestože Strange správně upozorňuje na nestabilitu a hrozby zahrávání si s časem a realitou, nakonec neuvážlivě souhlasí a provádí rizikové kouzlo jen proto, že tři puberťáky nechtějí přijmout na vysokou. A vůbec, oblíbený čaroděj je zde celkově degradován na hloupou a z pohledu vyprávění i trochu odstrčenou figurku, která prohraje souboj v zrcadlové dimenzi (v nejlepší scéně filmu) díky matematickým znalostem protivníka. A po takřka celý zbytek snímku zmizí, jelikož ostatním postavám by její přítomnost nepřišla vhod. Především pak samotnému Peterovi, jenž také příliš často jedná v rozporu s tím, jak by se měl rozhodovat superhrdinský ochránce celé planety.

Superpadouši z pěti různých filmů a dvou různých dimenzí se tedy prodírají do jediného světa, obývaného Hollandovým Peterem Parkerem. Výsledkem je ale křečovité a především nebývale nudné 'setkání po letech' s rodinnými parametry, které se často odehrává v uzavřených místnostech a připomíná speciální vzpomínkovou epizodu kdysi populárního sitcomu. Se záporáky se dějí věci, které je alespoň v mých očích ponižují a činí je nezajímavými - to je bolestné hlavně u Octopuse, který je v podání Alfreda Moliny neméně charismatický než naposledy. A trochu podobně je na tom také vzývaný návrat Garfielda a Maguireho, jejichž společné scény často vyznívají tak, jako kdyby oba představitelé ztvárňovali spíše sami sebe nežli Spider-Many. Jako skeč v Saturday Night Live, v níž si herci v dvojsmyslech skládají vzájemné poklony ('You're Amazing!', podporuje Maguire Garfielda, čímž naráží na jeho Amazing Spider-Many) a vzpomínají na staré časy. Na místě Garfielda jsem si opakovaně představoval Ryana Reynoldse, jenž by sem v deadpoolovské sebeuvědomělé poloze skoro pasoval.

Nemyslím si přitom, že to tvůrci takto zamýšleli. Několik temných momentů a důraz na vnitřní souboj protagonisty naopak svědčí o tom, že všichni opravdu chtěli natočit zásadní, emocionální a ve všech ohledech přelomový komiksový blockbuster. Jenže co by zvládl Christopher Nolan (taky že zvládl - s Temným rytířem) ve svém chladném depresivním světě, toho zatím nemůže dosáhnout vesmír Marvelu, který zde vytrvale salutuje sám sobě. Osobně jsem fanoušek MCU a některé marvelovky, jako zmiňované Endgame či třetího Thora, považuji za inspirativní a sebevědomě vystavěná díla. U Bez domova mi ale vůbec poprvé hlavou probleskávalo, jak je ten svět vlastně chatrný. Průměrný Peterův kamarád se v něm zmocní prstenu Doctora Strange, jemuž onehdy zabralo spoustu času, než se naučil vyvolávat teleportační bránu, a ledabylým mávnutím prstu tento průchod zhmotní. Dříve nebezpeční záporáci se v něm většinu času chovají jako poslušné ovečky. Peter jedná neuvážlivě a riskuje životy ostatních z toho důvodu, že mu teta May (Marisa Tomei) udělila přednášku o správném lidském zacházení. A vnitřní soudržnost tohoto světa se už musí sklonit před tím, aby platící publikum obdrželo stoprocentní fanservice.

Takřka vše by ale bylo minimálně odpustitelné, kdyby zvolený příběh nebyl tak nudný a roztahaný rádoby hláškami a pauzováním za účelem toho, aby si každý přizvaný navrátilec mohl užít aspoň krapet obnovené pozornosti. Jon Watts se sice vyřádil na zmíněné sekvenci v zrcadlové realitě, kterou bych si na velkém plátně okamžitě pustil znovu, ale jinak je rovněž patrné, že v soukolí mocného Marvelu je pouze pěšákem, jenž plní přesně nalajnovaný rozvrh. Akčních scén je málo a kromě té 'zrcadlové' není žádná nijak nápaditá ani stylisticky výrazná - další lehkou výjimkou budiž nečekaně fyzický souboj Spideyho s Green Goblinem, jasně nejlepším záporákem filmu. Jinak ale šeď a bída, kterou vystihuje například lajdáctví při závěrečné akci - v jejím vyvrcholení se tvůrci ani nenamáhali od sebe jednotlivé Spider-Many nějak nápadně oddělit. Raději vedle sebe mít tři maskované ikony, nežli umožnit divákům rozeznávat jednu postavu od druhé. To v podstatě vystihuje celou existenční motivaci tohoto filmu.

Filmu, který se bezpochyby zavděčí milionům diváků a který si pochopitelně nezaslouží zcela odepisovat. Jeho morální jádro a hezký civilní konec totiž alespoň částečně ospravedlňují všechny ty manipulativní zvraty a celkově nepřesvědčivou zápletku.A pokud jsme schopni ignorovat nefungující chemii mezi Peterem a MJ (Zendaya) a pocitově se identifikovat se závěrečnou Peterovou obětí, která je ve filmu snad poprvé zcela řízena logikou, pak můžeme mluvit o příjemném rozloučení s dalším Spider-Manem (k jehož příběhu se ale studio stoprocentně brzy vrátí). To se ale nemusela slibovat a vnucovat revoluční komiksová událost, kterou nový Spidey není ani zdaleka.

Kýžená ždímačka emocí se ostatně nedostavuje, neboť spousta dějových aspektů i charakterů postav působí příliš umělohmotně. Jde spíše o další spotřební marvelovskou oddechovkou, která od intimního vnitřního boje a vývoje protagonisty moc strhává pozornost na hostující charaktery. Na ně máme obdivně zírat a být za ně automaticky vděční, ovšem nepatřičnost jejich přítomnosti v této realitě (a v tomto filmu) se celou dobu zamaskovat nedokáže. "Copak mé ponížení nikdy neskončí?", zoufá si Octopus, jemuž znemožňuje svobodný pohyb Peterova moderní nanotechnologie. A tím i nechtěně vystihuje mnohé - především to, že jeho návrat měl být součástí promyšlenějšího konceptu, který by tak nepřipomínal teenagerskou komedii s nestabilním Parkerem, selhávajícím 'dospělákem' Strangem a zmateně pobíhajícími MJ a Nedem (Jacob Batalon, jenž jako jediný sem tam doručuje příjemný humor). Do toho vložené dramatické sekvence logicky moc nefungují, popřípadě začínají dávat smysl příliš pozdě.

Jsem každopádně zvědavý, jak si poradil legendární Sam Raimi s nadcházející dvojkou Doctora Strange, která bude rovněž prozkoumávat paralelní a multi-vesmíry, o nichž 'víme děsivě málo'. Zachová-li si jistou tvůrčí svobodu a doručí slibovaný hororový nádech, pak se možná dočkáme vzrušujícího a vizuálně hravého velkofilmu, jakým mohl být i Spider-Man: Bez domova. Pokud ale bude postava Strange pasována do účelové pozice, v níž zkrátka musí nějak jednat, aby uvedla události do chodu, a pokud se nevymyslí dostatečně pádný důvod pro výstupy staronových postav, pak nás může čekat podobně umělohmotný a do sebe zahleděný stroj na peníze jako v tomto případě.

Hodnocení: 60 %