Netflix vyhlásil Smrt roku 2021. Je skvělé vidět, že nás v těžkých časech neopouští smysl pro humor

Loňská sedmdesátiminutová komedie Smrt roku 2020 zaznamenala na Netflixu slušný ohlas. Vtipným ohlédnutím se za problémovým rokem plným Trumpových konspirací, zrušené olympiády a hlavně koronaviru provázeli slavní herci jako Hugh Grant, Laurence Fishburne nebo Samuel L. Jackson a na nikom nezůstala nit suchá. Řada diváků a divaček tuto rekapitulaci ve znamení nadhledu ocenila, tudíž není překvapivé, že po ještě divočejším roku 2021 následuje přídavek.

Smrt roku 2021! (Death to 2021!) opět nabízí hodinový portrét uplynulých dvanácti měsíců, které začínaly příslibem spásných vakcín a návratu do normálu, ovšem končí křečovitým úsměvem všech, kteří zpočátku propadali naivním nadějím. Koronavirus mutuje napříč řeckou abecedou, ledovce tají, olympiáda se musela obejít bez publika a Talibán se ohání zbraněmi v afghánských posilovnách, na kolotočích i v úředních budovách. A osobně nacházím převážně uznání pro pořad, který se nebojí udělat si ze všech negativních novinek legraci.

Ukočírovat humor tak, aby splňoval satirické nároky tvůrců a současně neurazil příliš mnoho svobodně smýšlejících lidí, je vskutku tvrdý oříšek. Smrt roku 2021! se ovšem vůbec nedrží na uzdě a od začátku dává najevo, že zesměšňovat se bude všechno a všichni. Hugh Grant znovu předstupuje před kameru v roli fiktivního akademika Tennysona Foss Obea a také katalogově „privilegovaného“ bílého muže, podporujícího dnes přežité či zpochybňované tradice. Odsuzuje například seriálový hit Bridgertonovi, pojednávající o vztahových a sexuálních rošádách anglické smetánky 19. století. Ne proto, že by byl špatný příběh či režie, nýbrž kvůli účasti tolika herců černé pleti, což podle něj odporuje historickým faktům. Hlas zpovídajícího jej upozorňuje, že jde pouze o fikci, což ale Grant kategoricky zamítá a vyjadřuje obavy, že černí muži mu v blízké době neukradnou jen historii, nýbrž i vlastní sny.

Ze strany tvůrců přitom nejde o jednostranné vyjádření k jednomu z témat multikulturní umělecké scény. Grantův charakter je evidentně zaseklý ve vlastním světě, když jako příklady z historie uvádí boj o Bradavice, a jedná se o nadnesenou figuru, jakých je dokument plný. A co víc, už na příkladu Bridgertonových je patrné, jak snímek tyto vyhraněné názorové proudy potměšile shazuje – ještě před Grantovou úsměvnou analýzou ostatně vypravěč sledovaný seriál sám ironicky komentuje slovy „drsné odhalení o tom, jak bohatí a hezcí lidé dělali kdysi sex“. K seriálu se poté vyjadřuje i další zpovídaný, konkrétně černošský vědec Pyrex Flask (Samson Kayo) pracující na vakcínách. „Je skvělé, když se někdo jako já může jednoho dne stát vévodkyní z Hastings,“ prohlašuje Flask, čímž tvůrci sami popichují historickou neadekvátnost multikulturního castingu.A to, že namísto vévody o sobě vědec mluvil v ženském rodu, se dá zároveň chápat jako vtipná narážka na rozrůstající se úlohu různých transsexuálních či nebinárních charakterů.

A takto se odvíjí celých šedesát minut, jimž se daří rozesmávat hlavně v

seznamovacím úvodu, kdy se poprvé projevují všechny fiktivní postavy, hrané známými herci či komiky a zastupující určité názorové extrémy. Lednový útok na Kapitol oživuje „obyčejná americká žena a matka“ v domácím vězení. Postupně vidíme archivní záběry jejího výtržnictví v Kapitolu či individuálních demonstrací proti nošení roušek. Převážně americká (ve smyslu USA) perspektiva je kompenzována jednak účastí Granta, jenž se vtipně vyjadřuje na adresu britské královské rodiny a obvinění z rasismu, která ji doprovází. „Nebyl rasista. Měl jen rasistický smysl pro humor,“ prohlašuje o zesnulém princi Philipovi, přičemž ještě vyzdvihuje „nadřazenost genů“ všech předků i potomků královny Alžběty.

Dalším protipólem ke kontextu Spojených států je „obyčejná Britka“ v podání Diane Morgan. Ta například tvrdí, že Američané už byli Trumpovými eskapádami unaveni a řekli si, že budou nějaký čas bez prezidenta – v čele USA podle ní stojí dočasný správce Joe Biden. Politické záležitosti samozřejmě hrají prim, ale jejich rychlá rekapitulace a všudypřítomná nadsázka nedovolují zabřednout do otravných pseudointelektuálních interpretací. Je znát, že odpůrce očkování tvůrci spíše odsuzují, ovšem současně chápou, že i očkování nabízí pouze relativní návrat do normálu, závislý na tom, jak moc nás Biden a všichni vládnoucí činitelé chtějí ve svobodném pohybu a rozhodování přiškrtit. Ona obyčejná Britka představuje nevalný sociální efekt všech lockdownů a omezení, neboť její největší potěchou je blížící se aktualizace systému na mobilu, protože její intimní seznamování se s novými muži probíhá online přes Zoom, často i ve více lidech.

Závěrečné minuty už nechtěně docilují toho, že sledující pod tíhou všech prezentovaných událostí, jimiž si sám procházel prostřednictvím médií nebo i osobně, upadá do otupělé apatie. Hodinová stopáž nedovoluje rozvinout jednotlivé postřehy a občas, jako v případě policisty odsouzeného za zabití George Floyda, tvůrcům schází odvaha více provokovat. Většina scének a archivních záběrů v dynamické koláži se ale nemíjí účinkem a vykouzlí na tváři úsměv.

Dojde pochopitelně řada i na filmovou kulturu, kterou letos kromě Bridgertonových načal hlavně alternativní oscarový ceremoniál, v němž veškerá rozmanitost ústila jen do nudného divadýlka. V tomto ohledu vyniká role samotného Netflixu, který coby současný král televizní (a v době pandemie i filmové) tvorby tímto projektem často odkazuje sám na sebe a svůj originální obsah. A ačkoli se může zdát, že dělá sám sobě reklamu, těch několik nadnesených zmínek o čerstvém fenoménu Hry na oliheň sebestředně nepůsobí. Naopak, zábavná Diane Morgan komentuje další populární tituly jako Seaspiracy nebo Moje učitelka chobotnice slovy, že dnes už lidé nemohou sledovat žádný dokumentární a agitační pořad, aniž by poté neztratili chuť na nějaké oblíbené jídlo, a proto se dlouho bránila zhlédnout i Hru na oliheň.

Místy jsou hranice sebeuvědomělého formátu patrné a chytré či jízlivé komentáře prohrávají na úkor trapnějších komických vsuvek. Podle všeho ale záleží na osobnosti a zvoleném charakteru každého herce, jenž se k různým událostem vyjadřuje po svém. Afghánskou krizi tak například mapuje sledovaný youtuber, jenž z dostupných videonahrávek Talibánu usuzuje, že jeho zastánci mají rádi pouze své zbraně a nevypadá to, že by nějak ohrožovali západní civilizaci. Tamní obyvatelé, kteří před maskovanými zabijáky brali nohy na ramena, by hlasitě nesouhlasili. Snímek ale záhy přikvapí s texaským zákonem zákazu potratů, čímž se USA v potlačování práv žen náhle podobají afghánským fanatikům.

Smrt roku 2021! svým způsobem věrně vystihuje neustálý chaos, rostoucí společenskou frustracia exhibicionismus bohatých, kteří se obyčejným a často tvrdě sužovaným lidem vysmívají ze soukromých vesmírných korábů. Když už se zdá, že nemůže být hůř, objeví se další mutace koronaviru, další krvavý státní převrat a další rasistické či ekologické aféry. Cesty do vesmíru, které bývaly výsadou zkušených kosmonautů, nyní provádí bývalý představitel kapitána Kirka ze Star Treku. A pozemský hrdina James Bond v novém filmu sice ubírá na misogynii, ale zase už nezabíjí lidi tak zábavně a postrádá svou přežitou eleganci.

Realita se dnes mnohým jeví jako bezútěšná a nepochopitelná, přičemž kapka nadhledu může být tou ingrediencí, která zvládne světu opět navrátit zdravější barvy. Jistě, Smrt roku 2021! nás nijak neobohatí a může vyznívat jako tendenční výstřelek mocného Netflixu, ale když už se má zavzpomínat na uplynulé měsíce, proč ne právě takto? Autorem ostatně není David Attenborough a záměrem není odhalovat či burcovat. Tvůrci si pouze dali tu práci a sestříhali nejzásadnější globální (pravda, hlavně americké) události roku do komedie, jejíž optikou si můžeme i o sebevíc depresivních zprávách udělat povznášející a alespoň dočasně osvobozující obrázek. A to se mi nezdá úplně málo.

Hodnocení: 75 %